Komentáře

Juraj Draxler

slovenský politolog

Ještě pár slov k Sýrii: Proč padl Asad

Ne že by to bylo moje téma, ale kolují k tomu různé úvahy a příběhy, které jsou v ostrém protikladu k tomu, co říkají znalci regionu a jeho politiky.

Zvláště cenní jsou ti ruští, mnozí Sýrii velmi dobře znají a mají tam různorodé kontakty.

Mimochodem, zajímavým zdrojem informací jsou i ruské jednotky v Sýrii, které se tam poměrně volně pohybují. Právě ruští vojáci natočili záběry z úvodních dnů osvobozování, když v Aleppu syrští vojáci složili zbraně. Potom je vidět na videozáběrech jak po tisících prostě jdou pěšky domů.

Na podobných záběrech později je vidět ruské vojenské kolony, jak se přesouvají vedle tehdy opozičních ozbrojenců. Spolu na jedné cestě, jen každý svým směrem.

Samozřejmě, ty poměry v regionu – kdo je vlastně kdo, kdo má jaké zájmy a spojenectví – jsou složité a proměnlivé, ale příběh Asadova pádu, jak jej podávají analytici jako Maxim Ševčenko a další je poměrně jednoduchý.

Asadův režim byl prostě už velmi nepopulární. To, že padl, rozhodly dva faktory:

1. Důvod proč byla občanská válka před lety tak krvavá, byl, že do země přišlo ohromné množství radikálů z různých zemí. To způsobilo, že na Asadovu stranu se přidali i lidé, kteří by to jinak neudělali.

Jednak cizinci byli často fanatičtí muslimští hrdlořezové, kteří mimo jiné ohrožovali jim nevyhovující náboženské skupiny.

Poté, co se Asad za pomoci Rusů, Hizbálláhu a Íránu udržel u moci, se však velká část těchto cizích bojovníků postupně ze Sýrie stáhla.

2. V samotné syrijské opozici navíc převládla skupina, která měla spíše všeobecně dobrou pověst. Právě tito se striktně drželi práva šaría a nemučili zajatce či nezabíjeli lidi mimo boj. A přestože jsou poměrně nábožensky založení, jiné skupiny, například křesťany, nepovažují za své nepřátele (opět, v souladu s tradičním islámem, nikoli jeho saláfistickými odnožemi).

Když tato opozice, v čele s dobře vystupujícím a umírněně se vyjadřujícím lídrem převážila, věci už šly poměrně rychle. V prvních hodinách sice Íránci a Hizballáh ještě bojovali, ale když oni ustoupili, samotná syrská armáda už neměla chuť pustit se do bojů.

Zároveň došlo podle všeho k trojstranné dohodě mezi Tureckem, Íránem a Ruskem, že Rusko s Íránem již režim nepodrží. Erdogan se i veřejně v kontextu Sýrie před pár dny vyjádřil o Putinovi jako o velkém státníkovi.

Zde je jeden moment, který je potenciálně důležitý – někteří, například zmiňovaný Ševčenko, upozorňují, že region se pádem Asada vyhnul nebezpečí vážné eskalace. A tedy vývoj byl v zájmu jak Ruska (samozřejmě, že přitom jejich ztráta Asada bolí, ale není všechno černobílé), a hlavně Íránu.

Je totiž dost možné, že Trump by měl tendenci zaútočit na Sýrii. S Asadem sice vycházel dobře, plus Asad vyhovoval Izraeli, ale z dlouhodobějšího hlediska by pro jestřáby bylo strategicky výhodné ovládnout Sýrii a tam si vytvořit silné předpolí vůči Íránu. Nějaká záminka k napadení režimu by se snadno našla.

Američané už síly v Sýrii tak jako tak mají, což je výsledek dominantně právě Trumpových rozhodnutí před pár lety.

Tím, že Asad padl a mnozí to hlasitě přivítali, se však prostor k intervenci politicky zúžil. Zvlášť, pokud nový režim hlasitě přivítala německá vláda (která se potřebuje zbavit části syrijských uprchlíků) či Macron - Francouzi velmi dobře vycházejí se sunitskou elitou v Libanonu, ta má zase velmi dobré vztahy s ekonomickou elitou Sýrie a tak se Francouzi pokusí na Sýrii hrát své hry, ne vždy v souladu s tím, co by si přály některé kliky ve Washingtonu.

Takže, jedno jsou veřejná prohlášení, druhé realita a šachová partie. Rusové sice veřejně trochu frflali na to, že Západ se těšil z pádu Asadu, přestože k tomu vedl útok skupiny, která je oficiálně označována jako teroristická, což je v souladu s jeho, ruskou, komunikací o dvoutvářnosti Západu. I z Íránu se něco ozývalo.

Ale na druhé straně se tyto země poměrně flexibilně přizpůsobily realitě a zejména Rusko se snaží s novým režimem hned pracovat. Pokud by se s ním dohodlo na tom, že si tam může ponechat obě hlavní základny, nebo alespoň jednu, v zásadě by to bylo velmi výhodné, vyšlo by jich to zřejmě levněji, než dosud, kdy museli i mimo základy udržovat poměrně mnoho jednotek. Ale uvidíme.

Mezitím režim plní, co slíbil. Nedějí se žádné větší nepřístojnosti ve stylu poprav či útoků na menšiny. Bez problémů došlo k dohodě o převzetí vládnutí a určitém rozdělení moci se špičkami dosavadní vládní strany.

Pro Syřany je podstatné, že moc přebraly do rukou skupiny ukotvené právě doma, v Sýrii, bez příliš silných vazeb na zahraniční kruhy. Nepochybně jim v něčem pomohli Turci, což je vzhledem k blízkosti islámských ideologií pochopitelné, ale v Sýrii nové pány nevnímají jako nějaké podržtašky Turků.

Pravda, není třeba zapomínat, že není všechno růžové. Konflikt posledních dní například vytvořil až milion uprchlíků, na což sice upozorňují orgány OSN, ale světová média to nedávají do palcových titulků.

Ale alespoň na základě toho, co se dělo dosud, je důvod k opatrnému, jemnému optimismu.

Vývoj mohou pokazit v první řadě dvě věci. Za prvé, Američané nijak nepotřebují stabilní Sýrii a tak mohou opět začít lít peníze do islamistů z celého světa, aby přijeli do Sýrie bojovat.

Za druhé, silnou Sýrii si už vůbec nepřeje Izrael. Ten mezitím území Sýrie intenzivně vybombardoval: V prvních dvou dnech po pádu Damašku, podnikli Izraelci 500 náletů (!) na území Sýrie. Bombardovali vše, co se jen trochu podobalo základně či seskupení těžší vojenské techniky. Navíc si zabrali směrem na hlavní město další území.

Izrael bude postupovat opatrně, aby vůči sobě nevytvořil příliš jednotnou frontu, ale budou se snažit režim destabilizovat, jak se bude dát.

Ale ještě jednou: V tuto chvíli to alespoň teoreticky vypadá, že by se země mohla dát nějak dohromady. Bylo by to krásné, kdyby tato civilizační pokladna lidstva, s jejími památkami, mnoha starobylými společenstvími, včetně různých křesťanských skupin, mohla za několik let kvést.

Juraj Draxler