Americký prezident Donald Trump odlétá do Pekingu v okamžiku, kdy se geopolitická realita začíná obracet proti Washingtonu. Navenek má jít o velkolepý summit s čajovými obřady, státními bankety a návštěvami symbolických míst čínské civilizace. Ve skutečnosti však tato cesta stále více připomíná diplomatickou misi prezidenta, který potřebuje úspěch mnohem více než jeho protějšek Si Ťin-pching.

Setkání plánované na 14. a 15. května přichází po měsících rostoucího napětí mezi Spojenými státy a Čínou, po ekonomických konfliktech, obchodních clech, sankcích i po pokračující krizi kolem Íránu a Tchaj wanu. Jenže zatímco Bílý dům ještě před několika lety mluvil o izolaci Pekingu a ekonomickém nátlaku, dnes je situace opačná. Washington žádá Čínu o pomoc při stabilizaci Blízkého východu, při tlaku na Írán i při zajištění průchodnosti Hormuzského průlivu.

Právě to je největší paradox celé cesty. Administrativa Donalda Trumpa dlouhodobě vykreslovala Čínu jako hlavního soupeře Spojených států a hrozbu pro světový řád. Dnes však americký prezident potřebuje spolupráci Pekingu prakticky ve všech klíčových krizích. A čínské vedení si tuto změnu mocenské rovnováhy velmi dobře uvědomuje.

Profesor Alejandro Reyes z hongkongské University of Hong Kong pro Reuters situaci popsal mimořádně otevřeně: „Trump zřejmě potřebuje Čínu více než Čína jeho.“ Tato věta přesně vystihuje současnou atmosféru. Washington už nevystupuje jako dominantní síla, která diktuje podmínky. Naopak působí dojmem mocnosti, jež se snaží zabránit dalšímu zhoršování situace.

Domácí tlak na Trumpa navíc dramaticky roste. Podle průzkumů Reuters a Ipsos nesouhlasí s válkou proti Íránu více než 60 procent Američanů. To představuje vážný problém pro prezidenta, který dlouhodobě stavěl svou politickou identitu na obrazu silného lídra schopného rychlých vítězství. Jenže konflikt na Blízkém východě nepřinesl rozhodující průlom a americká veřejnost začíná být stále skeptičtější.

Na některém místě celé debaty se stále častěji objevuje otázka, zda Spojené státy nezačínají ztrácet schopnost současně vést ekonomickou válku s Čínou, geopolitický konflikt s Ruskem a vojenský tlak na Írán. Právě tato přetíženost americké strategie je dnes jedním z hlavních témat globální politiky.

Tchaj wan jako nebezpečný obchodní žeton

Nejcitlivější částí jednání bude bezpochyby otázka Tchaj wanu. A právě zde začínají být vidět první známky nervozity mezi americkými spojenci v Asii.

Trump během rozhovorů s novináři odmítl jednoznačně potvrdit pokračování amerických dodávek zbraní Tchaj wanu. Namísto jasného stanoviska pouze prohlásil, že prezident Si Ťin-pching si nepřeje, aby Spojené státy takové kroky podnikaly, a že toto téma bude součástí rozhovorů.

Právě tato slova vyvolala obavy v americkém Kongresu i mezi spojenci Washingtonu. Jakmile totiž americký prezident připustí možnost vyjednávání o bezpečnostní podpoře Tchaj wanu, vzniká dojem, že bezpečnostní závazky Spojených států mohou být předmětem politického obchodu.

Skupina amerických senátorů vedená demokratkou Jeanne Shaheenovou proto okamžitě vyzvala Trumpovu administrativu ke schválení balíku zbraní pro Tchaj wan v hodnotě 14 miliard dolarů. Senátoři zároveň zdůraznili, že americká podpora ostrovu nesmí být zpochybněna ani během obchodních jednání s Pekingem.

To je mimořádně důležitý moment. Pokud by totiž Čína získala dojem, že Washington začíná ustupovat nebo relativizovat svou podporu Tchaj wanu, mohlo by to zásadně změnit strategickou rovnováhu v celém indo pacifickém regionu.

Trump přitom současně tvrdí, že invaze na Tchaj wan nehrozí, protože má s Si Ťin-pchingem „velmi dobré vztahy“. Jenže právě tento osobní styl diplomacie bývá často kritizován jako nebezpečně improvizovaný. Mezinárodní politika totiž nestojí na osobních sympatiích, ale na dlouhodobé důvěryhodnosti a jasných závazcích.

Čína mezitím pokračuje ve své tradiční strategii. Navenek hovoří o spolupráci, stabilitě a vzájemném respektu, současně však krok za krokem posiluje svůj ekonomický i vojenský vliv. Peking dobře chápe, že čas pracuje v jeho prospěch. Čínská ekonomika sice čelí problémům, ale Spojené státy zároveň narážejí na limity svého globálního angažmá.

Právě proto působí současná cesta Donalda Trumpa do Pekingu spíše jako pokus o stabilizaci zhoršující se situace než jako demonstrace americké síly.

Írán, sankce a rozpad americké strategie

Dalším velkým tématem summitu bude Írán. A právě zde jsou rozpory americké politiky viditelné snad nejvíce. Washington na jedné straně požaduje, aby Čína tlačila na Teherán a pomohla ukončit konflikt na Blízkém východě. Na druhé straně však Spojené státy těsně před Trumpovou návštěvou oznámily nové sankce proti čínským subjektům kvůli obchodům s íránskou ropou.

Americké ministerstvo financí uvalilo sankce na dvanáct osob a firem zapojených do transportu íránské ropy do Číny. Současně Washington obvinil některé čínské společnosti z poskytování satelitních snímků, které údajně pomáhaly íránským útokům proti americkým silám na Blízkém východě.


Peking reagoval velmi tvrdě. Čínská vláda označila americké sankce za nelegální jednostranný nátlak a aktivovala takzvaný „blokovací statut" z roku 2021, který čínským firmám zakazuje respektovat americké sankční režimy. Jde o mimořádně významný krok, protože tento mechanismus dosud prakticky nebyl použit.

Čína tím vysílá jasný signál, že už není ochotna automaticky akceptovat americkou ekonomickou dominanci. A právě tento posun může mít dlouhodobě zásadnější důsledky než samotný summit.

Trump navíc přijíždí do Pekingu ve chvíli, kdy se mění i nálada americké veřejnosti. Podle průzkumu Chicago Council on Global Affairs z října 2025 se již 53 procent Američanů domnívá, že Spojené státy mají s Čínou spolupracovat přátelským způsobem. Ještě rok předtím to bylo pouze 40 procent.

To ukazuje hlubší problém. Americká veřejnost je unavená nekonečnými konflikty, obchodními válkami a geopolitickým napětím. Stále více lidí si začíná uvědomovat, že úplná konfrontace s Čínou může být ekonomicky i strategicky neudržitelná.

Analytik Scott Kennedy z Center for Strategic and International Studies proto očekává pouze „povrchní příměří, které bude převážně výhodné pro Čínu“. Bývalý náměstek amerického ministra zahraničí Kurt Campbell pak upozorňuje, že Peking bude mimořádně opatrný a nebude chtít být zatažen do konfliktů, které nepovažuje za své.

Právě zde se možná skrývá největší problém současné americké strategie. Washington se stále snaží vystupovat jako globální hegemon schopný řídit světový pořádek, jenže realita roku 2026 už vypadá jinak. Čína je ekonomicky silnější než před deseti lety, Rusko navzdory sankcím nezkolabovalo a velká část globálního Jihu přestává automaticky následovat americkou politiku.

Trumpova cesta do Pekingu tak možná nebude symbolem americké síly, ale spíše potvrzením začínající multipolární éry, ve které už Spojené státy nedokážou samy určovat pravidla světové politiky.