Někdejší premiér Jiří Paroubek kritizuje české politiky a sportovní představitele za jejich postoj k účasti ruských hokejistů na mezinárodních turnajích. Podle něj se ve sportu uplatňuje dvojí morálka, když jsou ruští sportovci postihováni kvůli válce na Ukrajině, zatímco vůči sportovcům ze Spojených států se v souvislosti s americkými a izraelskými útoky na Írán obdobné požadavky nevznášejí. Ve svém komentáři proto otevírá otázku, zda by se stejná pravidla neměla vztahovat na všechny země.

„Jak dlouho chcete vydržet ve sportu s dvojí morálkou? Myslím, že tento nadpis mého článku vystihuje celý rozměr problému. Mám na mysli hysterickou reakci mnoha českých politiků na rozhodnutí sportovní arbitráže ve švýcarském Lausanne, která vrátila ruské sportovce na mistrovství světa v hokeji,“ poznamenal Paroubek.

Za nejčastější argument odpůrců návratu ruských hokejistů označuje pokračující ruskou agresi na Ukrajině. Sám přitom připouští, že invaze znamenala porušení mezinárodního práva, a nechce rozebírat důvody, jimiž ji Moskva ospravedlňuje. Odmítá však, aby se odpovědnost za rozhodnutí politického a vojenského vedení přenášela na jednotlivé sportovce.

„Když ovšem čtu diskuzi pod protiruskými vyjádřeními bývalého českého premiéra Fialy a bývalého skvělého světového brankáře Haška, nemůžu se zbavit dojmu, že ta nenávist vůči sportovcům, kteří přeci nedrží ve svých rukou ani ovladače dronů či raket, anebo kulomety a neovládají ani odpalovací tlačítka raket či raketometů, je z mého hlediska nerozumná,“ uvádí někdejší předseda vlády.


„Ale Český hokejový svaz je v čele bojovníků za pokrok a čistotu ve sportu. Ve sportu přece nejde – alespoň podle těchto bafuňářů – o sportovní výkon či výsledky, ale v první řadě o morálku. Tedy účelově pojatou. To je sice hezký, ale nepraktický přístup, neboť sport je přeci jedním z nástrojů k tomu, aby lidé ze zemí s různými politickými systémy a z různých civilizací měli k sobě blíž. Aby se poznávali, aby zjišťovali, že i člověk z jiné země, která mu nemusí být zrovna sympatická, má hlavu, dvě nohy a také dvě ruce. A že žije podobnými problémy, jakými žijeme my,“ pokračuje Paroubek.

Spor o účast ruských sportovců podle bývalého premiéra otevírá také otázku zacházení s reprezentanty Běloruska. V jejich případě odmítá, aby samotné spojenectví země s Moskvou představovalo důvod k vyloučení z mezinárodních soutěží.

„Ale co je nejskandálnější na celé věci, je naprosto nechutné pokrytectví a dvojí metr užívaný vůči ruským sportovcům. I vůči sportovcům z Běloruska, i když ti se žádné vojenské invaze nezúčastnili a jsou jaksi stranou vojenského konfliktu. To, že jsou Bělorusové spojenci Ruska, je zřejmé a ani to nezastírají. Ale nemyslím, že by to měl být důvod k jejich perzekuci a uplatňování principu kolektivní viny. Ve vztahu k Rusům jej ovšem naši ‚demokraté‘ a moralisté uplatňují bezvýjimečně,“ píše Paroubek.

Od sportovních sankcí následně přechází k americké a izraelské vojenské operaci proti Íránu. Právě na tomto konfliktu staví druhou část své argumentace o rozdílném posuzování vojenských zásahů a odpovědnosti jednotlivých států.


Paroubek svou kritiku dále zaměřuje na okolnosti vojenského zásahu a na to, že se podle jeho podání odehrál v době diplomatických jednání mezi Washingtonem a Teheránem.

„Ale použít uprostřed probíhajících mezistátních jednání s Íránem vojenskou sílu k útoku na vedení této země, které se sešlo v paláci nejvyššího duchovního představitele šíitů Chamenejího, aby rokovalo o dalším postupu v jednání s Američany, je zcela neslýchané. Američané s Izraelci využili tohoto momentu a zaútočili tak, aby zničili podle možnosti celé politické a vojenské vedení země,“ tvrdí Paroubek.

V této souvislosti se někdejší premiér zabývá také politickými cíli amerického a izraelského postupu. Jeho kritika se neomezuje na samotný vojenský zásah, ale míří i na deklarované hodnoty států, které se na něm podílely.


Další část komentáře věnuje civilním obětem. Zvláštní pozornost přitom obrací k útoku na dívčí školu v jižním Íránu, který používá jako jeden z nejvýraznějších příkladů důsledků války pro obyčejné obyvatele.

„A co zavraždění 170 nevinných íránských děvčátek v dívčí škole v jižním Íránu? Tato děvčátka by zcela nepochybně ráda žila. A také jejich rodiče by jistě ocenili, kdyby tato dívčí škola nebyla vyhodnocena neschopnými zpravodajskými službami Spojených států či Izraele jako vojenský objekt,“ píše někdejší premiér.

Paroubek v závěru odmítá rozlišování mezi oběťmi válek podle toho, která země vojenskou operaci vede. Kritizuje především ty, kteří podle něj nacházejí omluvu pro americké a izraelské útoky, zatímco vůči Rusku prosazují přísnější morální měřítka.

„Nechci se zabývat dalšími stovkami obětí agrese USA a Izraele v Íránu. Jistě pro to najdou někteří lidé, o jejichž deklarované vysoké morálce ovšem pochybuji, omluvu. Prostě, podle nich demokratické a morální bomby mají jinou hodnotu než ty ruské na Ukrajině,“ kritizuje Paroubek.

Celou úvahu nakonec vrací k mistrovství světa v hokeji a k otázce, zda mají být sportovci postihováni za vojenské kroky států, které reprezentují.

„Je to nechutný přístup a myslím, že pokud by neměli být na mistrovství světa v hokeji Rusové, neměli by tam být ani Američané. Jejich agrese v Íránu je totiž jasným porušením mezinárodního práva. A jejich válka vůči Íránu vlastně trvá…,“ uzavírá Jiří Paroubek.