K tomu nám nejlépe poslouží originální – ne po česku účelově přebarvené ­– znění tiskového prohlášení Sportovního arbitrážního soudu ze dne 30. října 2026 zveřejněného ve švýcarském Lausanne.
 
To, mimo jiné, sděluje:

• Sportovní arbitrážní soud (CAS) „přezkoumává procedury posuzující způsobilost sportovců a národních sportovních federací soutěžit za podmínek, ve kterých dotčení plní požadovaná pravidla“;
• V roce 2026 obdržel CAS tři různá odvolání Ruské federace ledního hokeje (RIHF) proti „Mezinárodní hokejové federaci (IIHF) týkající se účasti ruských hokejových týmů, která se rozhodla vyřadit ruské hokejové týmy ze soutěží kvůli bezpečnostním obavám (safety and security concerns)“;
• Sama Disciplinární rada IIHF v květnu 2026 anulovala rozhodnutí svého IIHF „o bezpečnostních problémech“;
• Ruská hokejová federace se proto dohodla s IIHF, že „celý problém bude předán k rozhodnutí CAS“. Proto byly na konci letošního října povolány „ke slyšení do Lausanne všechny zúčastněné osoby“;
• Po tomto slyšení „CAS shledal, že argumenty IIHF odvolávající se na bezpečnost, ochranu a další obavy nebyly podloženy dostatečnými důkazy ke splnění právních požadavků k vyloučení protistrany [Ruské hokejové federace] z účasti v mezinárodních soutěžích… (… arguments citing safety, security and other concerns were not supported by sufficient evidence)“.

 
Vím, je to poněkud dlouhý a právnicky suchý úvod mého dnešního textu. Je ale nesmírně užitečný. Vypovídá o tom, že Sportovní arbitrážní soud hodnotil výhradně skutečnost, zda je účast ruských hokejistů a hokejistek na mezinárodních soutěžích „bezpečnostním rizikem“ a konstatoval, že Mezinárodní hokejová federace pro taková tvrzení nemá žádná fakta spolehlivě podložená prokazatelnými tvrzeními.
 
Nic víc. Rozhodnutí sportovní arbitráže se netýkalo (ani nemohlo) posuzování a určení viny za rozpoutání a vedení války. Aktuálně vzedmutá vlna odporu proti rozhodnutí CAS je proto zbytečná. Vše, co se odehrává dál už jsou jen a pouze politická nebo emotivní stanoviska. Tak je i posuzujme, a všímejme si naší země víc než zemí kolem nás.
 
Za Českou republiku vyjádřil téměř okamžitě svůj nesouhlas s rozhodnutím arbitrážního soudu ministr pro sport a zdraví Boris Šťastný. S jeho postojem prý souhlasí „celá vláda“ (řečeno slovy premiéra Babiše, ač Okamurova SPD tento postoj zřejmě úplně nesdílí). Co k tomu všemu říci?
 
Přestože arbitrážní sportovní soud neřekl nic jiného, než že Mezinárodní hokejová federace nepředložila důkazy dostatečně podloženou stížnost, ve které by doložila nebezpečnost účasti Rusů v mezinárodních hokejových soutěžích pro sezonu 2026-2027, my (ústy ministra Šťastného) víme, že ruští sportovci bez ohledu na svůj věk či pohlaví prostě v mezinárodním sportu nemají co dělat. Šťastného důvody jsou jasné.
 
Jednak ministrovo stanovisko pokračuje v neustálé ústní válce proti Rusku, jednak u českých fanoušků těží z dohrávání letitého protisovětského hokejového odporu.
 
Šťastný spoléhá na citlivost českých hokejových fanoušků, kteří vzpomínají (nebo od svých otců či dědů znají) na legendárního Jozefa Golonku, jak po porážce Sovětského svazu na olympiádě v Grenoblu v roce 1968 si před sovětskou střídačkou provokativně lehl na led, aby poslouchal, zda „mašina stále funguje“. Šťastný se účelově vozí na vzpomínkách na „hokejový týden“ ve Stockholmu v roce 1969, kdy Holíkové, Nedomanský, Golonka, Černý, Suchý a další v nezapomenutelných utkáních porazili Sověty – a Češi a Slováci v těchto našich vítězstvích viděli odvetu za invazi Varšavského paktu do Československa.
 
To je ovšem minulost a pouze naše národní bolest. Její zneužívání by snad nemělo určovat racionální postoje ministrů dnešní české vlády.
 
Hodně si touto téměř už šedesátiletou zlobou komplikujeme (možná leckdy pochopitelně) náš výklad rusko-ukrajinské války a jejích příčin. Stále bojujeme se Sovětským svazem, přestože ten již neexistuje, neexistují ani sovětští komunisté. Nadále cítíme stále neodbytné nutkání se za onen osudný rok 1968 Rusům mstít a postoji, jakým aktuálně jsou i vyjádření ministra sportu, si své téměř šedesát let staré trauma neustále zbytečně obnovujeme a rozdíráme.
 
 
Jít „přes sport“ přece není tak nemožná cesta, pokud si ji nebudeme – například přehnaným hokejovým moralismem – zarputile bojkotovat, ne?