V době, kdy ještě neexistovaly čipy, GPS obojky ani sociální sítě, dokázal obyčejný venkovský pes něco, čemu mnozí lidé odmítali uvěřit. Přesto se příběh psa jménem Bobbie stal jednou z nejslavnějších amerických zvířecích legend a současně jedním z nejlépe doložených případů neuvěřitelné orientace psa na dlouhou vzdálenost. Dodnes vyvolává otázku, kterou si pokládají vědci i majitelé domácích zvířat: jak vlastně psi dokážou najít cestu domů?

V srpnu roku 1923 vyrazila rodina Brazierových ze Silvertonu v americkém státě Oregon na dlouhou cestu automobilem do Indiany. Na tehdejší dobu šlo téměř o dobrodružnou expedici. Silnice byly prašné, pomalé a často nebezpečné. S sebou vzali také svého milovaného psa Bobbieho, křížence skotské kolie a anglického ovčáka. Pes byl ještě mladý, energický a na rodinu silně fixovaný.

Právě během zastávky na čerpací stanici ve městě Wolcott v Indianě se stalo něco, co změnilo historii zvířecích příběhů. Bobbieho údajně napadla skupina místních psů. Vyděšený pes utekl pryč a zmizel. Rodina ho několik dní hledala. Rozvěšovala oznámení, podávala inzeráty do novin a ptala se místních obyvatel. Nic nepomohlo. Nakonec museli pokračovat zpět do Oregonu bez něj. Právě tady by většina podobných příběhů skončila. Jenže po šesti měsících přišel šok.


Ještě pozoruhodnější bylo, že Bobbie musel projít napříč Spojenými státy během jedné z nejtěžších částí roku. Překonal pláně Středozápadu, řeky, horské oblasti i skalnaté průsmyky. Podle tehdejších odhadů přešel také kontinentální rozvodí v oblasti Skalnatých hor. Jinými slovy zvládl trasu, kterou tehdejší automobilisté považovali za náročnou i s mapou a vybavením.

Amerika dvacátých let podobné příběhy milovala. Jenže v případě Bobbieho nešlo pouze o romantickou legendu. Rodině začaly přicházet dopisy od lidí z různých států. Mnozí tvrdili, že psa po cestě nakrmili nebo mu poskytli přístřeší. Někteří si dokonce pamatovali jeho zraněné tlapy a vyčerpání. Postupně tak vznikala mozaika jeho cesty napříč Amerikou.

Noviny okamžitě pochopily, že mají v rukou senzační příběh. Bobbie se stal národní celebritou. Americký tisk ho začal označovat jako „Wonder Dog of Oregon“, tedy zázračného psa z Oregonu. Lidé mu posílali dárky, pozvánky i peníze. Objevoval se na veřejných akcích a jeho příběh byl využit také ve filmu z roku 1924 „The Call of the West“.

Za obrovským zájmem veřejnosti však bylo ještě něco hlubšího. Amerika po první světové válce rychle měnila svůj charakter. Rozvíjela se automobilová doprava, lidé cestovali dál než kdykoli předtím a tradiční vazby se začaly proměňovat. Příběh psa, který překonal celou zemi jen proto, aby se vrátil ke své rodině, představoval pro mnoho lidí symbol věrnosti v době prudkých společenských změn.


Kritici samozřejmě upozorňovali, že část příběhu mohla být přikrášlena novinami. Amerika dvacátých let byla posedlá senzací a noviny mezi sebou tvrdě soupeřily. Jenže právě množství svědectví z různých států činí Bobbieho případ mimořádným i dnes. Nešlo o anonymní historku z venkova. Šlo o mediálně sledovaný případ, který tehdejší veřejnost podrobně dokumentovala.

Bobbie žil se svou rodinou až do roku 1927, kdy uhynul. Jeho smrt vyvolala další vlnu pozornosti a stal se symbolem zvířecí oddanosti. Dodnes je připomínán v Oregonu i v amerických knihách o slavných psech.

Celý příběh navíc připomíná něco, co moderní člověk často podceňuje. Zvířata nejsou jen biologické stroje reagující na povely a potravu. U mnoha druhů existuje silná emocionální vazba, schopnost orientace i odhodlání, které dokáže překvapit i současnou vědu. Bobbie nebyl slavný proto, že přešel Ameriku. Slavný se stal proto, že se přes všechny překážky odmítl vzdát cesty domů.