Na první pohled by si ji člověk mohl splést s poněkud neobvykle zbarvenou domácí kočkou. Je malá, nenápadná a před člověkem se většinou skrývá. Přesto patří kočka pampová, označovaná také jako kolokolo, mezi pozoruhodné divoké kočky Jižní Ameriky. Její příběh zároveň ukazuje, jak obtížné může být chránit zvíře, o jehož životě a skutečné početnosti stále víme překvapivě málo.

Na sociálních sítích se objevují fotografie těchto koček doprovázené tvrzením, že jde o vzácného chilského živočicha, jehož ve volné přírodě zbývá méně než sto jedinců a během deseti let může vyhynout. Skutečnost je podstatně složitější. Původní tvrzení totiž spojuje dohromady několik různých informací o taxonomicky komplikované skupině jihoamerických koček.

Kočky pampové patří do rodu Leopardus. Jejich vzhled se podle oblasti výrazně liší. Některé mají světle šedou nebo žlutohnědou srst, jiné jsou rezavější a na končetinách mohou mít výrazné tmavé pruhy. Také jejich taxonomické členění se v posledních letech mění a není ve všech odborných zdrojích pojímáno stejně.

V Chile žije forma označovaná jako Leopardus colocola. Její životní prostředí přitom netvoří pouze lesy. Zástupci komplexu kočky pampové obývají velmi rozdílné typy krajiny od travnatých oblastí a křovin až po mimořádně suchá území. Chilští vědci například pomocí fotopastí a přímého pozorování potvrdili výskyt Leopardus colocola také v národním parku Llanos de Challe v poušti Atacama.

Jde o samotářského a obtížně pozorovatelného predátora, který loví především malé obratlovce. Právě nenápadný způsob života je jedním z důvodů, proč o jeho početnosti, pohybu a ekologii stále víme podstatně méně než například o pumě nebo jaguárovi.


Muñoova kočka pampová ale není chilským zvířetem. Je spojena především s ekoregionem uruguayské savany, který zahrnuje Uruguay a přilehlé oblasti jižní Brazílie a severovýchodní Argentiny.

A právě zde začíná skutečný příběh jejího ohrožení. Studie zveřejněná v roce 2021 v odborném časopise Journal for Nature Conservation dospěla k závěru, že Muñoova kočka pampová čelí vysokému riziku vyhynutí. Vhodná stanoviště jsou silně fragmentovaná, jednotlivé oblasti jsou špatně propojené a jen velmi malá část nejvhodnějšího prostředí se nachází v chráněných územích. Podle této studie bylo chráněno pouze přibližně 0,7 procenta vysoce vhodného prostředí.

Hlavním problémem je proměna krajiny. Přirozené travnaté oblasti Jižní Ameriky byly po desetiletí přeměňovány na zemědělskou půdu, pastviny a další člověkem využívané plochy. Pro malou šelmu to neznamená pouze zmenšení životního prostoru. Jednotlivé populace se zároveň mohou ocitat v izolovaných ostrůvcích vhodného prostředí, mezi nimiž se zvířata stále obtížněji přesouvají.

Právě zde je ale třeba zacházet opatrně s často opakovaným tvrzením, že „ve volné přírodě zbývá méně než sto jedinců a druh během deseti let vyhyne“. Dostupné odborné práce skutečně popisují situaci jako vážnou a některé modelované scénáře odpovídají velmi vysokému stupni ohrožení. Takto přesný současný počet jedinců ani jistou desetiletou lhůtu do vyhynutí však vědecké údaje spolehlivě nepotvrzují.

U tak vzácného a obtížně pozorovatelného zvířete je totiž mimořádně těžké určit velikost celé populace. Absence pozorování nemusí znamenat, že na daném místě kočka nežije, stejně jako několik nových záznamů ještě nemusí dokazovat existenci početné a stabilní populace.


Příběh této malé kočky je tak nakonec zajímavější než jednoduchá zpráva o „posledních stovce zvířat“. Ukazuje problém, který se týká mnoha méně známých druhů. Zvíře nemusí být velké ani slavné, aby jeho zmizení znamenalo nenahraditelnou ztrátu. Někdy může druh ustupovat téměř nepozorovaně současně s tím, jak mizí a rozpadá se krajina, na kterou byl po tisíce let vázán.

A malé divoké kočky Jižní Ameriky nám připomínají ještě jednu věc: některé druhy můžeme začít skutečně poznávat teprve ve chvíli, kdy už začínáme mít obavy, zda je dokážeme zachránit.



Zdroje: 1. Journal for Nature Conservation – High extinction risk and limited habitat connectivity of Muñoa’s pampas cat⁠; 2. Museo Nacional de Historia Natural de Chile – Pampas Cat Leopardus colocolo in the Atacama Desert⁠; 3. Journal for Nature Conservation – The last stronghold of Muñoa’s Pampas cat in Argentina?⁠