Čínský prezident Si Ťin-pching se podle oznámení amerického prezidenta Donalda Trumpa chystá 24. září do Washingtonu. Peking datum návštěvy zatím formálně nepotvrdil, přípravy summitu ale pokračují a podle dvou zdrojů agentury Reuters se kolem něj rodí něco, co čínská diplomacie v posledních letech běžně nedělala.


Si Ťin-pching od období tvrdších zásahů proti technologickým, vzdělávacím a realitním firmám po roce 2020 soukromé podnikatele na zahraniční cesty ve velkém nevozil. Pokud se v září ve Washingtonu skutečně objeví významní čínští podnikatelé, bude to zpráva nejen pro Trumpovu administrativu, ale i pro finanční trhy. Peking nechce, aby se strategické soupeření s USA proměnilo v úplné hospodářské oddělení obou zemí.

To však neznamená návrat ke staré globalizaci. Naopak. Vztah USA a Číny se stále více podobá modelu, v němž obě mocnosti přijímají dlouhodobé soupeření jako skutečnost, ale snaží se zabránit tomu, aby ekonomický konflikt poškodil jejich vlastní průmysl víc, než je politicky únosné.

Americký obchodní zmocněnec Jamieson Greer už naznačil, že během návštěvy lze čekat dílčí oznámení týkající se zemědělství a netarifních překážek. Washington se současně snaží získat stabilnější přístup k čínským kritickým surovinám. Nejde tedy o jednu velkou mírovou dohodu, ale o pokus určit, ve kterých oblastech může obchod pokračovat a kde už začíná bezpečnostní konflikt.

Čína drží suroviny, Amerika technologie

Nejviditelnějším bojištěm tohoto vztahu jsou kritické suroviny a vyspělé technologie. Spojené státy už několik let omezují čínský přístup k nejmodernějším čipům, výrobním zařízením a dalším technologiím, které mohou mít civilní i vojenské využití.


Některé americké firmy čekají na povolení celé měsíce a dodávky vybraných materiálů zůstávají výrazně pod předchozími úrovněmi. To je pro Washington mimořádně nepříjemná připomínka, že technologická převaha sama o sobě nestačí, pokud část průmyslového řetězce začíná u materiálu, který kontroluje strategický protivník. Americká snaha snížit závislost na Číně proto naráží na čas. USA investují do domácí těžby a zpracování kritických nerostů, ale vytvořit celé nové dodavatelské řetězce nelze během několika měsíců. Čína naopak dobře ví, že její dominance v některých surovinách není pouze obchodní výhodou, ale páčkou, kterou může použít proti americkému technologickému tlaku.

Vzniká tak vztah vzájemné zranitelnosti. Spojené státy mají silnou pozici ve špičkových polovodičích, financích a některých klíčových technologiích. Čína má obrovskou průmyslovou základnu, dominantní výrobní kapacity a kontrolu nad některými kritickými materiály. Obě strany mohou protivníkovi způsobit značné škody, ale úplná ekonomická konfrontace by zasáhla i jejich vlastní firmy. Právě proto je před zářijovým summitem prostor pro dílčí kompromisy. Peking může uvolnit některé exportní licence a Washington může nabídnout ústupky v méně citlivých kategoriích zboží, zemědělství nebo tarifech. Takové dohody však nemění podstatu vztahu. Každá strana dál buduje schopnost obejít se v krizové situaci bez druhé.

Mluví o AI, současně se obviňují ze špionáže

Stejný paradox se objevuje v oblasti umělé inteligence. Spojené státy a Čína připravují na polovinu září první oficiální bilaterální jednání zaměřené na bezpečnost pokročilé AI. Podle Reuters se má hovořit mimo jiné o kybernetických útocích řízených autonomními systémy, chování vyspělých AI agentů a možnosti vytvořit mechanismus pro sdílení informací o nebezpečných incidentech. Konečná agenda ani složení delegací zatím nejsou definitivní.

Na první pohled jde o překvapivou spolupráci mezi dvěma největšími technologickými soupeři světa. Ve skutečnosti může jít o logický výsledek jejich rivality. Washington a Peking mohou současně bojovat o nejvýkonnější čipy, nejlepší modely, datová centra i technologické standardy a přitom mít společný zájem na tom, aby se nekontrolované autonomní systémy nevymkly oběma stranám. V jistém smyslu připomíná situace první fáze studené války, kdy USA a Sovětský svaz soupeřily téměř ve všem, ale zároveň postupně vytvářely komunikační kanály, protože pochopily, že některá rizika nelze bezpečně řídit bez kontaktu s protivníkem.


Právě tento spor dobře ukazuje, co se ve vztahu USA a Číny změnilo. Infrastruktura, která byla ještě před několika lety vnímána především jako součást globalizovaného obchodu, se dnes posuzuje také podle bezpečnostního rizika. Čínská kontejnerová loď už pro americké úřady nemusí být pouze dopravním prostředkem, ale potenciální informační platformou. Čínský přístavní terminál není jen investicí, ale možným strategickým bodem. Americký čip už není běžným exportním zbožím, ale technologií, jejíž vývoz může ovlivnit vojenskou rovnováhu. Obchod a bezpečnost se definitivně přestaly dát oddělit.

Příměří může pomoci USA a Číně. Evropa může zaplatit účet

Před summitem se přidává ještě jeden problém, který může být pro Peking dlouhodobě závažnější než samotná americká cla. Na jednání ministrů financí G20 podpořily všechny zúčastněné země kromě Číny společný postup proti „netržním politikám“, které vytvářejí dlouhodobé obchodní nerovnováhy a nadměrnou závislost na exportu. Jednání se zjevně týkalo především čínského ekonomického modelu.

Washington tvrdí, že vysoké čínské průmyslové kapacity, dotace a slabá domácí poptávka vedou k přílivu levného zboží na zahraniční trhy. To je pro Čínu podstatný strategický problém. Pokud by se americká kritika začala měnit ve společnou pozici širší skupiny velkých ekonomik, Peking by už nečelil pouze obchodní válce se Spojenými státy. Čelil by postupnému uzavírání dalších trhů. Právě proto může mít Si Ťin-pching silný důvod přijet do Washingtonu s podnikatelskou delegací a konkrétními obchodními nabídkami. Čína nemusí ukončit soupeření s Amerikou. Potřebuje ale zabránit tomu, aby Washington proti jejímu exportnímu modelu vytvořil širší ekonomickou koalici.

Donald Trump má opačnou, ale stejně pragmatickou motivaci. Pokud z Číny získá větší nákupy amerických zemědělských produktů, stabilnější dodávky kritických surovin, odstranění některých netarifních bariér nebo nové investiční přísliby, může doma tvrdit, že tvrdá politika vůči Pekingu přinesla výsledky. Oba prezidenti tak mohou ze summitu odjet s konkrétními ústupky druhé strany a oba je mohou prezentovat jako vítězství.

Nic z toho ovšem neřeší Tchaj-wan, technologická omezení, polovodiče, čínský vztah k Rusku, vojenskou rovnováhu v Tichomoří ani rostoucí bezpečnostní nedůvěru. Summit proto pravděpodobně nebude začátkem americko-čínského smíření. Může však potvrdit vznik mnohem realističtějšího modelu, řízeného soupeření, v němž si obě velmoci přesně určují, kde spolu ještě potřebují obchodovat a kde už je hospodářská závislost považována za strategické riziko.


Spojené státy už nepřistupují k Číně jako k běžnému obchodnímu partnerovi, ale ani jako k zemi, s níž musí přerušit veškeré hospodářské vztahy. Washington se snaží určit, které závislosti chce odstranit, které dokáže tolerovat a za které požaduje od Pekingu konkrétní protihodnotu. Evropa bude dříve či později muset udělat totéž.

Skutečná otázka summitu proto není, zda Trump a Si ukončí obchodní válku. Ta už dávno není jen obchodní a ukončit ji jednou dohodou prakticky nelze. Otázka zní, zda dvě největší mocnosti světa dokážou vytvořit systém, ve kterém budou dál obchodovat, investovat a jednat, zatímco se současně připravují na možnost, že jednou budou stát proti sobě jako skuteční strategičtí protivníci. Pokud ano, nevznikne mezi USA a Čínou mír. Vznikne pouze mnohem propracovanější způsob, jak jejich konflikt udržet pod kontrolou. Právě v tom může spočívat skutečný význam zářijového summitu.