Arménie čeká, Turecko slibuje a hranice zůstává zavřená. Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik právě na vleklé normalizaci vztahů mezi Ankarou a Jerevanem ukazuje způsob, jakým podle něj prezident Recep Tayyip Erdogan přemýšlí o celém regionu. Nejde přitom pouze o Arménii. Šik skládá podstatně širší obraz Turecka, které se chce stát samostatným mocenským centrem, zatímco doma zápasí se slabou lirou, nedůvěrou investorů a ekonomickými problémy. Do toho přichází stále ostřejší střet s Izraelem a boj o prostor, který se otevírá oslabením Íránu.

Šik začíná právě u Arménie. Připomíná historickou nedůvěru Arménů vůči Turecku a současné rozčarování z toho, že Ankara navzdory opakovaným náznakům dosud neotevřela hranici pro obchod. Termíny se podle něj posouvají už čtvrtým rokem. Hranice měla být otevřena „na začátku roku 2026“, poté „do šesti měsíců“ a následně se mluvilo o 4. červnu. Turecké ministerstvo zahraničí však podle Šika opakovaně uvádělo, že žádný konkrétní termín stanoven není. Samostatně přitom probíhají kroky k umožnění přímého obchodu mezi oběma zeměmi, což není totéž jako otevření společné pozemní hranice.

„Poslední výmluva byla, že Baku podmiňuje otevření hranice mírovou smlouvou, přestože byly podepsány společné deklarace a Alijev sám řekl, že konflikt s Arménií je u konce,“ napsal na síti Facebook Pavel Šik.

Podle něj je ale mnohem podstatnější politická logika za celým procesem. Odkazuje na turkologa Varužana Geghamjana, podle něhož Ankara vůči Jerevanu de facto udržuje ekonomickou blokádu od získání arménské nezávislosti a normalizační proces se proměnil v nekonečnou sérii příslibů, z níž Turecko získává politické i ekonomické výhody, aniž by muselo učinit rozhodující krok.

Arménie je ovšem pro Šika pouze vstupní branou k mnohem většímu příběhu. Erdogan podle něj už dvě desetiletí neusiluje o Turecko, které se spokojí s rolí silného člena NATO nebo věčného kandidáta na členství v Evropské unii. Přístupová jednání s EU postupně zamrzla, v Ankaře rostla frustrace a Erdogan místo čekání na Brusel začal budovat vlastní projekt regionální mocnosti, která sama určuje pravidla ve svém okolí.

„Jeho ambicí je stát se přirozeným centrem sunnitského muslimského světa. Do téhle logiky zapadá politika vůči Arménii, Sýrii, Iráku, východnímu Středomoří i stále ostřejší spor s Izraelem,“ píše Šik. Podle něj přitom tato ambice není nová. Nové je především „okno příležitosti“, které se otevřelo po oslabení Íránu a návratu Donalda Trumpa.

Stejnou optikou čte i neotevřenou hranici s Arménií. „Otevřená hranice s Arménií by byla gesto partnerství. Erdogan ale dlouhodobě dává přednost pozici toho, kdo rozhoduje a komu bude vyhověno. A stejnou optikou se dá číst i jeho stále sílící protiizraelská rétorika posledních měsíců,“ poznamenává.


Turecké ekonomické problémy přitom nezačaly letos. Šik jejich současnou podobu sleduje minimálně k roku 2018, kdy Erdogan začal prosazovat svou tezi, že vysoké úroky způsobují inflaci. Centrální banka proto podle něj roky sazby nezvedala ani v době, kdy inflace zrychlovala. Po covidu se přidal masivní úvěrový boom, kterým vláda podporovala růst, ale současně podle Šika dál prohloubila deficit běžného účtu.

Na podzim 2021 pak přišlo další snižování sazeb uprostřed rostoucí inflace. Investoři začali odcházet a lira se prudce propadla. Šik uvádí, že během jediného čtvrtletí ztratila 44 procent a v říjnu 2022 se inflace vyšplhala přibližně na 85 procent. Až po volbách v roce 2023 následoval výrazný obrat k ortodoxnější měnové politice a úrokové sazby vystoupaly až na 50 procent.

Chaotické propady se podle něj podařilo zastavit, základní problém ale nezmizel. Turecko podle Šika dováží 90 procent energie, běžný účet zůstává dlouhodobě v deficitu a k tomu se přidává chronická nedůvěra části obyvatel i investorů k turecké liře. Šik za prvních pět měsíců letošního roku uvádí deficit přes 30 miliard dolarů, v celoročním vyjádření kolem 49 miliard dolarů.

A právě do této křehké konstrukce podle Šika udeřila válka Izraele a Spojených států proti Íránu z 28. února. Podle jeho údajů ceny energie vystřelily a lira během šestnácti obchodních dnů jedenáctkrát propadla na historické minimum. Šik dále uvádí, že centrální banka vynaložila přes 26 miliard dolarů na intervence, držba amerických dluhopisů se snížila z 16,9 miliardy dolarů v lednu na 1,8 miliardy v březnu a Ankara sáhla také do zlata.

„Prodala přes sto tun za zhruba 20 miliard dolarů. To není gesto sebevědomé regionální velmoci. To je nouzová záchrana měny, jakou Turecko už předvedlo v krizích 2018 a 2023,“ píše Šik.

Na ekonomický tlak měla Ankara podle Šika reagovat také rozsáhlými daňovými změnami zaměřenými na přilákání zahraničního kapitálu. Ve svém komentáři popisuje dvacetiletou nulovou daň z příjmů ze zahraničí pro nové daňové rezidenty, tedy pro lidi, kteří se do Turecka přestěhují a předchozí tři roky tam daňovými rezidenty nebyli. Dále uvádí snížení firemní daně z 25 na 9 procent pro výrobní exportéry a na 14 procent pro ostatní exportéry, zatímco tranzitní obchod přes Istanbul Finance Centre má být podle něj od daně osvobozen úplně.

Ministr financí Mehmet Şimşek podle Šika opatření prezentuje jako budování „nového tygra“ po vzoru Singapuru. Šik stejný krok interpretuje mnohem tvrději: „Ve skutečnosti je to zoufalá snaha nalákat zahraniční kapitál a dolarovou likviditu do ekonomiky s dírou v běžném účtu, která potřebuje neustálý příliv peněz zvenčí, jen aby udržela liru nad vodou.“

Ekonomická křehkost se podle něj navíc potkává s konsolidací politické moci. Erdogan podle Šika souběžně vede déle než rok trvající justiční tažení proti opoziční CHP. Připomíná přitom ústavní omezení Erdoganovy další kandidatury v roce 2028 a tlak na nejsilnější opoziční sílu interpretuje jako možnou snahu toto omezení překonat. „Ekonomická křehkost a politická konsolidace moci jsou tak dvě strany téže mince,“ shrnuje Šik.

Tím se dostává k paradoxu, na kterém stojí druhá polovina jeho úvahy. Turecko může být ekonomicky zranitelné, ale současně jeho geopolitická hodnota roste. Kontroluje Bospor, bez něhož podle Šika nelze dlouhodobě řešit vztah k Rusku. Po pádu Asada získalo výrazný vliv v Sýrii, který Washington nemá čím jednoduše nahradit. A oslabení Íránu otevírá ještě větší prostor.

„Írán totiž neoslabuje jen vojensky, oslabuje jako regionální pól moci, kolem kterého se dvě desetiletí odehrávala většina blízkovýchodní politiky,“ vysvětluje Šik. Do vznikajícího vakua podle něj vstupují především dva hlavní kandidáti – Turecko a Saúdská Arábie.

Vztahy Ankary a Rijádu se přitom od roku 2022 výrazně zlepšily. Šik uvádí růst vzájemného obchodu na 8 miliard dolarů a červnovou dohodu o železničním koridoru obcházejícím Hormuz. Také turecký daňový balíček podle něj sází především na saúdský mobilní kapitál. Přes toto sbližování ale zůstává jedna zásadní oblast, kde se zájmy obou zemí mohou rozejít – budoucí vztah Saúdské Arábie s Izraelem.

Do Šikovy geopolitické úvahy se tím vrací Donald Trump. Podle něj Washington tlačí na saúdsko-izraelskou normalizaci silněji než dříve a Trump koncem července spojil jaderný pakt s Rijádem přímo se vstupem Saúdské Arábie do Abrahamovských dohod. Právě takový vývoj podle Šika Erdogan nechce.

„Normalizace vztahů by definitivně zabetonovala region jako spojení Izraele se Saúdskou Arábií a Turecko by v takovém uspořádání zůstalo stranou,“ píše.

V tom hledá další možný motiv stále ostřejší Erdoganovy protiizraelské rétoriky. Nemusí jít pouze o Gazu a nemusí jít ani jen o odvádění pozornosti od domácích ekonomických problémů. Šik připomíná, že i izraelský tisk už upozorňoval na Erdoganovu možnou motivaci vrazit klín do saúdsko-izraelských jednání. Další rovinou jeho postoje tak podle Šika může být snaha zabránit tomu, aby se saúdsko-izraelské sblížení vůbec dokončilo.


Šik nabízí odpověď, která celou jeho úvahu spojuje. „Odpověď možná neleží v Erdoganovi. Možná leží v tom, co zbyde po oslabení Íránu. O zaplnění vzniklého vakua dnes soupeří především Saúdská Arábie a Turecko, a Washington si nemůže dovolit přijít o ani jednoho z nich.“

Saúdská Arábie je podle něj klíčem k Abrahamovským dohodám a nové bezpečnostní architektuře kolem Izraele. Turecko je zase jedinou sunnitskou mocností s velkou armádou, kontrolou Bosporu, zásadním vlivem v Sýrii a schopností promítat svou moc od Kavkazu přes východní Středomoří až po severní Afriku.

Výprodej amerických dluhopisů nebo tvrdá protiizraelská rétorika jsou podle Šika z pohledu Washingtonu problémy, nikoli však existenční. Mnohem důležitější je udržet Ankaru tak, aby se strategicky nepřiklonila k Rusku nebo Číně a nenarušila vznikající regionální uspořádání. Právě tím si Šik vysvětluje možnost obnovení vojenské spolupráce i vstřícnější Trumpův tón vůči Erdoganovi.

Do stejného obrazu zasazuje také současnou návštěvu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu. Šik ji spojuje s koordinací kolem Íránu a pohřbem senátora Lindseyho Grahama. V pozadí však podle něj může být podstatně větší otázka – kdo bude určovat pravidla na Blízkém východě v příštím desetiletí.

Izrael podle Šika usiluje o pevné spojenectví se Saúdskou Arábií. Erdogan naproti tomu nechce být pouhou součástí takového uspořádání, ale jeho alternativou. „Chce, aby se přirozeným centrem sunnitského světa stalo Turecko,“ shrnuje Šik.

V závěru se tak spojují zdánlivě vzdálené části jeho komentáře: zavřená hranice s Arménií, turecká touha určovat podmínky svým sousedům, nemocná lira, Erdoganovo upevňování domácí moci, soupeření s Izraelem, oslabení Íránu, Saúdská Arábie, Trump i americký zájem udržet Ankaru na své straně. Šik proto odmítá redukovat současný konflikt Ankary s Jeruzalémem na jedinou příčinu.

„Dnešní ostrá rétorika mezi Ankarou a Jeruzalémem tak dle mého asi určitě není sporem o Gazu a asi není ani ‚jen‘ odpoutáním pozornosti od tureckých ekonomických problémů,“ píše.

Jeho konečná úvaha míří k zápasu o podobu celého regionu. Oslabení Íránu podle něj vytváří prostor, o který se začínají ucházet další mocnosti, zatímco Washington se snaží udržet pohromadě partnery, jejichž vlastní zájmy se stále více rozcházejí.

„Možná sledujeme začátek mnohem většího zápasu o to, kdo po oslabení Íránu převezme politické vedení Blízkého východu a přesně proto si dnes Washington nemůže dovolit přijít ani o Izrael, ale ani o Turecko, přestože jejich konkurenční projekty se střetávají čím dál otevřeněji,“ uzavírá Pavel Šik.