Moderní farmakologická léčba obezity dosahuje výsledků, které byly ještě před několika lety obtížně představitelné. Semaglutid, obsažený například v přípravku Wegovy, působí na receptory hormonu GLP-1 a pomáhá regulovat chuť k jídlu. Tirzepatid, používaný v přípravku Mounjaro, působí prostřednictvím receptorů GLP-1 a GIP. Obě léčiva jsou určena pro přesně vymezené skupiny pacientů a jejich používání má být spojeno s úpravou stravování a fyzickou aktivitou. Klinická studie SURMOUNT-5, publikovaná v roce 2025, porovnala účinnost obou látek u 751 dospělých s obezitou bez diabetu. Po 72 týdnech dosáhli pacienti léčení tirzepatidem průměrného úbytku hmotnosti o 20,2 procenta, zatímco skupina užívající semaglutid zaznamenala snížení o 13,7 procenta. Jde o průměrné výsledky konkrétní studie, nikoli o účinek zaručený každému pacientovi.


Světová zdravotnická organizace proto v prosinci 2025 vydala podmíněné doporučení pro dlouhodobé používání těchto léčiv u dospělých s obezitou. Upozornila přitom na dosud omezené poznatky o dlouhodobé bezpečnosti, následcích vysazení, vysokých cenách a nerovnoměrné dostupnosti. Léky rovněž mohou vyvolávat nežádoucí účinky, zejména nevolnost, zvracení a další zažívací obtíže. Pro zdravotní systém přesto vzniká nová možnost. Úspěšná léčba může zabránit části komplikací, které dnes vyžadují opakované hospitalizace nebo dlouhodobé užívání dalších léků. Ekonomický přínos však musí být hodnocen podle skutečně zabráněných onemocnění a dosaženého zdravotního zlepšení, nikoli pouze podle počtu ztracených kilogramů.

Roční léčba stojí desetitisíce. Plošná úhrada by znamenala miliardy

Největší překážkou širšího využívání moderních léků na obezitu zůstává jejich cena. V České republice nejsou přípravky Wegovy a Mounjaro při léčbě samotné obezity standardně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Pacienti si je proto zpravidla platí sami. Pravidla úhrad přípravků používaných při léčbě diabetu je nutné posuzovat samostatně. Podle listopadového ceníku lékáren BENU stojí čtyřtýdenní balení Wegovy v dávce 2,4 miligramu přibližně 5 990 korun bez zákaznické slevy. Roční nepřetržité používání této dávky by tak představovalo téměř 78 tisíc korun. U přípravku Mounjaro se běžné ceny čtyřtýdenních balení podle dávky pohybují přibližně od 5 900 do 12 200 korun. Při dlouhodobém používání nejvyšší dávky by roční náklady přesáhly 158 tisíc korun.


Zásadní proto bude výběr pacientů. Jiný zdravotní přínos lze očekávat u člověka s obezitou bez dalších závažných onemocnění a jiný u pacienta po infarktu, s prediabetem nebo srdečním selháním. U vysoce rizikových skupin může být potenciál zabránit nákladným komplikacím výraznější. Zahraniční ekonomické analýzy zároveň ukazují, že samotná účinnost léčiva nezaručuje jeho nákladovou efektivitu. Výsledky se významně liší podle zdravotního stavu pacientů, ceny, délky léčby a časového horizontu hodnocení. I léčba, která se v dlouhodobém modelu ukáže jako ekonomicky přijatelná, může při rozsáhlém zavedení vytvářet značný okamžitý tlak na rozpočty zdravotních pojišťoven.

Pro české zdravotnictví z toho vyplývá potřeba hodnotit nejen cenu přípravku, ale také skutečné zdravotní výsledky a pravděpodobnost budoucích komplikací. Veřejná úhrada musí vycházet z prokázaného přínosu a předvídatelných pravidel, nikoli pouze z rostoucí poptávky.

Po vysazení se hmotnost vrací. Léčba musí chránit také svaly

Dlouhodobou ekonomiku léčby komplikuje skutečnost, že obezita je chronické onemocnění a dosažené výsledky po vysazení léků nemusí přetrvat. Prodloužené sledování studie STEP 1 ukázalo, že účastníci během jednoho roku po ukončení léčby semaglutidem a strukturované podpory životního stylu znovu nabrali přibližně dvě třetiny dříve ztracené hmotnosti. Současně se část příznivých metabolických ukazatelů vracela k původním hodnotám. To má zásadní důsledky pro financování. Pokud bude nutné pokračovat v léčbě řadu let, celkové náklady výrazně porostou. Pokud pacient léčbu ukončí a znovu přibere, může se vrátit také část zdravotních rizik, jejichž omezení představovalo hlavní očekávaný přínos.


Obě skupiny dosáhly podobného snížení tělesné hmotnosti, přibližně o 22 kilogramů. Rozdíl se však projevil ve složení těla a svalové síle. Pacienti bez silového cvičení ztratili v průměru 4,67 kilogramu beztukové měkké tkáně, zatímco cvičící skupina přibližně 3,57 kilogramu. Ještě významnější byl rozdíl ve svalové výkonnosti. U pacientů bez tréninku měřená svalová síla poklesla, zatímco u pravidelně cvičících se zvýšila. Výsledky potvrzují, že samotné snížení hmotnosti není dostatečným měřítkem úspěšné léčby. Pacient může výrazně zhubnout, ale současně ztrácet svalovou hmotu a fyzickou výkonnost. To představuje zvláštní riziko u starších osob, které již mají omezenou pohyblivost nebo nízké svalové rezervy.

Farmakologická léčba proto musí být spojena s odpovídajícím příjmem živin, dostatkem bílkovin, pravidelným pohybem a přiměřeným silovým cvičením. Důležitá je rovněž lékařská kontrola nežádoucích účinků a celkového zdravotního stavu. Z ekonomického pohledu vzniká další otázka. Pokud bude kvalitní léčba vyžadovat nejen samotný lék, ale také nutriční poradenství, pohybovou podporu a dlouhodobé sledování, porostou její celkové náklady. Současně však může být takto vedená léčba účinnější a zabránit zhoršování zdravotního stavu, které by jinak vedlo k dalším výdajům.

Důležitá je také sociální dostupnost. Pokud budou moderní přípravky dlouhodobě dostupné především lidem schopným platit vysoké částky ze svého, mohou se rozdíly ve zdravotních možnostech jednotlivých příjmových skupin dále prohlubovat. Domácnosti s nižšími příjmy přitom často čelí vyššímu výskytu některých rizikových faktorů spojených s obezitou. Světová zdravotnická organizace proto upozorňuje, že samotné rozšíření dostupnosti léků problém obezity nevyřeší. Vedle farmakologické léčby jsou nezbytné investice do prevence, zdravějšího stravování, pohybových návyků a včasné diagnostiky. Významnou roli může v budoucnu sehrát také konkurence mezi výrobci, vývoj nových přípravků a postupný vývoj jejich cen.

České zdravotnictví tak stojí před rozhodnutím s dlouhodobými ekonomickými důsledky. Moderní léky mohou některým pacientům přinést výrazné zdravotní zlepšení a zabránit závažným komplikacím. Jejich rozsáhlé financování však vyžaduje přesná pravidla výběru pacientů, vyhodnocování výsledků a dlouhodobou kontrolu nákladů. Léky na obezitu představují významný pokrok medicíny, nikoli automatické řešení rostoucích nákladů zdravotnictví. Mohou snížit výskyt některých závažných onemocnění a prodloužit život ve zdraví, ale zároveň vytvořit nové miliardové výdaje. Skutečným měřítkem úspěchu proto nebude počet předepsaných injekcí ani množství ztracených kilogramů. Rozhodující bude, zda léčba dlouhodobě zlepší zdraví pacientů za náklady, které si český systém veřejného zdravotního pojištění dokáže dovolit.



Zdroje: 1. OECD – Health at a Glance 2025, Česká republika⁠; 2. WHO – Doporučení pro léčbu obezity přípravky GLP; 3. New England Journal of Medicine – Srovnání tirzepatidu a semaglutidu, studie SURMOUNT-5⁠; 4. New England Journal of Medicine – Semaglutid a srdečně-cévní výsledky, studie SELECT⁠; 5. Evropská léková agentura – Informace o přípravku Mounjaro⁠; 6. Nature Medicine – Silový trénink při léčbě tirzepatidem