Financování České televize a Českého rozhlasu se stalo jedním z nejcitlivějších témat současné mediální politiky. Na povrchu se vede spor o nezávislost veřejnoprávních médií a ochranu demokratických principů. Pod touto vrstvou ale probíhá ještě jiný konflikt, mnohem praktičtější a pro mnohé zřejmě i nepříjemnější. Týká se peněz, rozsahu veřejné kontroly a otázky, kdo má mít právo nahlížet do fungování institucí, které každoročně hospodaří s miliardami korun vybranými od občanů.

Reakce na úvahy o změně financování byly okamžité a místy až překvapivě prudké. Ve veřejném prostoru začala padat slova o útoku na demokracii, o ohrožení svobody médií i o nebezpečné inspiraci zahraničními modely, které jsou v české debatě dlouhodobě používány jako odstrašující příklad. Přitom vedle těchto silných prohlášení zůstává trochu stranou jedna podstatná okolnost. Financování přes státní rozpočet by totiž současně znamenalo i širší možnost kontroly hospodaření ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Právě tahle část celé debaty vyvolává mimořádně citlivé reakce.


Právě proto působí zvláštně, jak silný odpor vyvolává už samotná představa důslednější ekonomické kontroly. Velmi rychle se začíná mluvit o snaze ovládnout veřejnoprávní média, přestože kontrola hospodaření není totéž co zásah do redakční práce. Nejvyšší kontrolní úřad nerozhoduje o obsahu reportáží ani o tom, kdo bude moderovat hlavní zpravodajské pořady. Posuzuje hospodárnost a zákonnost nakládání s veřejnými penězi. Pokud už samotná možnost takového dohledu vyvolává obavy o nezávislost médií, přirozeně to vede k otázce, proč je právě tato oblast tak mimořádně citlivá.

Do celé věci navíc vstoupily i zahraniční novinářské organizace. Zahraniční reportér Jakub Szántó upozornil na dopis Mezinárodní federace novinářů, která českou vládu vyzvala ke stažení návrhů týkajících se financování veřejnoprávních médií. Federace argumentuje ochranou nezávislosti. Jenže právě tady se debata začíná posouvat do zvláštní roviny, kdy téměř každá snaha otevřít otázku financování nebo kontroly bývá automaticky vykládána jako útok na demokracii samotnou.

Přitom změna způsobu financování ještě sama o sobě neznamená zásah do vysílání ani do obsahu zpravodajství. Především mění vztah mezi veřejnými penězi a kontrolními mechanismy. A právě o tom se vede spor možná více než o samotné podobě veřejné služby.

Politický komentátor Petr Holec v této souvislosti napsal stručnou, ale výmluvnou větu: „Běžte se slušně živit za své.“ Ačkoli jde o ostrou formulaci, dobře vystihuje náladu části veřejnosti, která má stále silnější pocit, že veřejnoprávní média si během let vybudovala mimořádně privilegované postavení. Nejen finančně stabilní, ale zároveň do značné míry chráněné před tlakem, kterému běžně čelí jiné veřejné instituce.

Samozřejmě existuje legitimní obava, že financování přes státní rozpočet může vytvářet prostor pro politický tlak. Takové riziko nelze přehlížet ani zlehčovat. Současně ale platí i opačný problém. Systém koncesionářských poplatků během let vytvořil velmi stabilní a do značné míry autonomní prostředí, které si zvyklo fungovat s poměrně komfortní mírou nezávislosti na vnější ekonomické kontrole.


Na sociálních sítích i v diskusích se proto stále častěji objevuje názor, že vláda se má zodpovídat především vlastním občanům, nikoli tlaku mezinárodních mediálních organizací nebo profesních struktur. Právě tato část veřejnosti dnes vnímá spor kolem financování ČT a ČRo méně jako boj za demokracii a více jako střet o zachování dlouhodobě nastaveného systému.

Spor kolem České televize a Českého rozhlasu proto není jen účetní nebo technickou debatou. Střetávají se tu dva odlišné pohledy na fungování veřejné služby. Jeden vychází z přesvědčení, že co největší odstup od státu je základní podmínkou nezávislosti. Druhý upozorňuje, že instituce financované veřejností nemohou současně očekávat minimální veřejný dohled nad hospodařením.

Rozhodující nakonec nebude množství silných slov ani emotivních prohlášení. Podstatné bude, zda se podaří oddělit ochranu redakční nezávislosti od kontroly veřejných peněz. Jedno totiž nemusí automaticky popírat druhé. A právě v tom leží podstata celé dnešní debaty.