Svátek má: Nikola

Politika

Velikost textu:

Co jsme vlastně slavili? Štefec ostře zhodnotil 17. listopad

Co jsme vlastně slavili? Štefec ostře zhodnotil 17. listopad

Vojenský analytik Jaroslav Štefec kritizoval letošní oslavy 17. listopadu, vystupování politiků i chování části veřejnosti. Především však varoval před zapomínáním na události roku 1939 a ztrátou historické paměti.

Jaroslav Štefec, vojenský analytik
20.listopad 2026 - 06:30

Co vlastně Česká republika 17. listopadu slavila? Touto otázkou otevřel vojenský analytik Jaroslav Štefec svůj facebookový komentář k letošním připomínkám výročí. Podle něj se svátek spojený s bojem za svobodu a demokracii změnil především v přehlídku opozičních politiků a jejich příznivců. Zatímco veřejnou pozornost poutaly události na Národní třídě, historický význam Mezinárodního dne studentstva podle Štefce zůstával stranou.

„Co jsme to vlastně včera slavili? Přiznám se, že nevím. Včerejší den se se stal především exhibicí opozice. Lepšolidí, jak sami sebe rádi vidí. Premiér Babiš s částí vlády po zkušenostech z minulých let raději odjel do Izraele vyjednávat spolupráci v oblasti obrany a transferu technologií. Což osobně považuji za daleko rozumnější, než se vystavovat nenávistnému běsnění zfanatizovaného davu u podivné pamětní desky, připomínající rozbujelou mumifikovanou Ruku slávy ze seriálu o Harry Potterovi. Kbelíky špíny, vrhané proti němu a vládě davem fanatiků, zklamaným jeho neúčastí, daly jeho rozhodnutí jednoznačně za pravdu,“ napsal Štefec.

Rozhodnutí Andreje Babiše odcestovat do Izraele tak analytik považuje za rozumnější než osobní účast na pražských pietních akcích. Mnohem méně pochopení projevil vůči politikům, kteří na Národní třídu přišli. Zvlášť ostře se vyjádřil k prezidentovi Petru Pavlovi a jeho manželce Evě. Prezidentovi připomněl jeho předlistopadovou minulost v komunistické straně a armádě. Terčem jeho kritiky se stal také předseda hnutí STAN Vít Rakušan, jehož vystoupení Štefec krátce zahlédl v televizním vysílání.

„Korunu tyátru na Národní třídě ovšem nasadila účast bývalého kovaného komunisty a příslušníka součásti jedné z vrcholných represivních struktur minulého režimu a jeho z našich daní velmi dobře placené choti. O rozjásaném Rakušanovi, jehož jsem náhodou zahlédl a bohužel i zaslechl při přepínání televizních programů na ČT ani nemluvím. Nevím proč, ale slova ‚svoboda‘ a ‚demokracie‘ která jsem stihl během těch pár sekund postřehnout, vypuštěna z úst tohoto člověka vyzněla jako nejhrubší urážky,“ poznamenal analytik.

Štefec sám dal při soukromé připomínce výročí přednost Mezinárodnímu dni studentstva. Jeho vznik souvisí s nacistickými represemi proti českým vysokoškolákům v listopadu 1939 a během druhé světové války získal mezinárodní význam. Právě tuto část historie považuje analytik za neprávem opomíjenou. Kriticky se přitom vrací i k tomu, jak se po roce 1989 měnil oficiální název českého státního svátku.


„I proto jsem při soukromé oslavičce vsadil na Mezinárodní den studenstva. Je to navíc jediný svátek se skutečně celosvětovým dosahem, jehož kořeny jsou v bývalém Československu. Bohužel, včera po něm v mainstreamu téměř neštěkl ani ten pověstný pes stejně tak, jak se to děje posledních více než 30 let. Ve jménu likvidace všeho ‚komunistického‘ byl nejprve transformován do Dne boje studentů za svobodu a demokracii, aby v roce 1999 byli studenti z názvu úplně vypuštěni. Ostatně proč ne. Mouřenín přece už vykonal svou práci a může jít,“ uvedl Štefec.

Mezinárodní den studentstva se do názvu státního svátku vrátil v roce 2019. Štefec tento krok připisuje první vládě Andreje Babiše, zároveň ale upozorňuje, že samotná změna názvu nezaručuje znalost historických událostí. Největší výhrady má k úrovni povědomí mladé generace. Podle něj se nedostatky historického vzdělání projevují i v současných veřejných debatách, včetně sporů o televizní a rozhlasové poplatky.

„Odvahu vrátit studenty do názvu svátku našla až první vláda Andreje Babiše, takže od dubna 2019 slavíme kombinovaný ‚Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva‘. Je proto hodně smutné, že významná většina nejen středoškolských, ale dokonce ani vysokoškolských studentů o původu Mezinárodního dne studenstva neví buď zhola nic, nebo o něm má jen velmi mlhavé představy. Což bohužel odpovídá obecně mizerné úrovni vědomostí o mnoha dalších aspektech dějin českých zemí i realitě současného světa mezi studenty. Mohli jsme se o tom přesvědčit i při nedávných trapných eskapádách kolem tak zvaných ‚koncesionářských poplatků‘,“ napsal.

Listopad 1939 patří k nejtragičtějším obdobím nacistické okupace českých zemí. Po demonstracích proti okupaci a smrti studenta medicíny Jana Opletala přišly rozsáhlé represe. V noci z 16. na 17. listopadu nacisté zasáhli proti českým vysokým školám, devět představitelů studentského prostředí nechali popravit a více než tisíc studentů odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen. České vysoké školy byly uzavřeny. Právě znalost těchto událostí by podle Štefce měla patřit k samozřejmému historickému povědomí každého absolventa české školy.


„Studenti by rozhodně měli znát historickou realitu zločinu, kterého se v listopadu 1939 dopustili na českém národu němečtí okupanti ve snaze zlikvidovat českou inteligenci, zlikvidovat české vysoké školství a vymazat nás definitivně z mapy světa. Opravdu rád bych věděl, kolik absolventů tak zvaných genderových oborů různých soukromých ‚univerzit‘ by dokázalo odpovědět na otázku, kdo byl Jan Opletal a co se v noci z 16. na 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátu Böhmen und Mähren vlastně stalo. Otázka je, jestli by vůbec věděli, že nějaký protektorát existoval a co to pro tehdejší ČSR znamenalo,“ pokračoval.

Padesáté výročí těchto událostí se v listopadu 1989 stalo příležitostí ke studentskému shromáždění v Praze. Jeho násilné potlačení bezpečnostními složkami komunistického režimu přispělo k následným masovým protestům a pádu dosavadního politického systému. Štefec však vývoj následujících desetiletí hodnotí s hlubokou skepsí. Jako příklad uvádí chování některých účastníků dnešních pietních akcí, zejména odstraňování květin a věnců položených politickými odpůrci nebo slovní napadání představitelů vlády.

„Přitom to byly právě tyto události, jejichž připomínka v Praze v listopadu 1989, potlačená silovými složkami tehdejšího režimu, odstartovala šestatřicetileté zuřivé nastolování pravdy, lásky, svobody a demokracie až do dnešní smutné podoby české rádoby státnosti. V jejímž rámci ti zřejmě demokratičtější, pro pravdu a lásku více zapálení ‚aktivisté‘ pro obveselení veřejnosti vyhazují do odpadkových košů kytice a věnce, pokládané na různá pietní místa ‚protivnými stranami‘. A sprostě řvou na členy vlády, kteří najdou odvahu jim čelit a přijít položit květinu k již zmíněné pamětní desce,“ uvedl Štefec.

Za současnou podobou veřejného života vidí analytik také selhávání vzdělávacího systému. Zpochybňuje přínos některých vysokoškolských oborů a kritizuje přípravu absolventů na pracovní uplatnění. Jeho úvaha však nekončí u školství. Nedostatek historického povědomí spojuje s obavami z bezpečnostního vývoje v Evropě a s možností, že by se válečné utrpení mohlo znovu dotknout české společnosti.


„Doba bohužel ‚vygradovala‘ do smutné podoby dnešního českého (ne)vzdělávacího systému, chrlícímu každoročně stovky absolventů absurdních studijních oborů, kromě ‚práce‘ v neziskových organizacích nepoužitelných téměř k čemukoliv jinému. Možná ještě tak k vyskladňování zboží ve velkoskladech nadnárodních korporací. Vygradovala i do situace, hrozící nám a našim blízkým opakováním hrůz války, zabíjení a utrpení, v jejichž důsledku tento den slavíme,“ varoval analytik.

Závěr komentáře věnoval Štefec otázce, kdo a jak uchovává historickou paměť. Odmítá, aby její výklad určovaly pouze instituce nebo organizace, a naráží přitom na neziskový projekt Paměť národa. Proti němu staví vlastní představu paměti spojené s osudy lidí, kteří za svobodu a existenci českého národa bojovali. Zapomínání na jejich zkušenosti považuje za nebezpečné zejména v době, kdy se v Evropě znovu mluví o válce a bezpečnostních hrozbách.

„Je proto důležité si připomínat skutečnou podstatu dávných i novodobých událostí a uchovávat paměť národa. Ne tu neziskovou, s velkým písmenem na začátku a přídomkem z.s., ale tu skutečnou, v jejímž jménu prolévali krev a umírali naši předkové. V případě její ztráty si totiž temnou minulost, o níž jsme v roce 1989 doufali, že je definitivně za námi, budeme muset prožít znova. Historie je totiž nemilosrdná,“ uzavřel Jaroslav Štefec.

(Barták, prvnizpravy.cz, repro: facebook)



Obáváte se, že Rusko v nejbližších měsících podnikne agresivní akci proti některé ze zemí NATO?

Ano
transparent.gif transparent.gif
29%
Ne
transparent.gif transparent.gif
44%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
27%