Publicista Pavel Šik se ostře vyjádřil k vývoji německého hospodářství a upozornil, že česká vláda by měla zásadně přehodnotit své odhady budoucího růstu i rozpočtových příjmů. Zatímco českou politiku podle něj zaměstnávají marginální témata, u našeho největšího exportního partnera se podle něj hroutí samotné pilíře hospodářství.

Minulý týden unikly z Volkswagenu plány, které podle Šika nemají v historii německého průmyslu precedent. Management největší evropské automobilky připravuje propuštění 100 tisíc zaměstnanců, zhruba každého šestého pracovníka, a uzavření čtyř závodů v Německu (Hannover, Zwickau, Emden a Audi Neckarsulm). Skupina Volkswagen přitom zaměstnává přes 657 tisíc lidí, z nichž téměř polovina pracuje v Německu.

Odbory i Dolní Sasko, druhý největší akcionář Volkswagenu, slibují plán zablokovat v dozorčí radě, kde drží jedenáct z devatenácti hlasů. Management proto hledá cesty, jak obejít stávající rámec spolurozhodování. Pro Šika to ale není hlavní příběh.

„VW je symptom, ne příčina,“ napsal kategoricky na svém facebookovém profilu Pavel Šik.


Podle Šika už nejde o běžný cyklický pokles, ze kterého ekonomika jednoduše „vyroste“. Spolkový svaz průmyslu BDI mluví o čtvrtém roce poklesu průmyslové výroby v řadě a stagnaci jako o nejlepším možném scénáři. Prezident BDI Peter Leibinger situaci popsal bez obalu jako „nejhlubší krizi v historii Spolkové republiky“ a německý průmysl označil za sektor „ve volném pádu“.

Propouští přitom prakticky všichni. Bosch ruší až 22 tisíc pracovních míst, ThyssenKrupp 11 tisíc v ocelářské divizi, Porsche téměř 6 tisíc, Siemens další tisíce. BASF otevřel nový závod za 8,7 miliardy eur v čínském Zhanjiangu a současně propustil 2 800 zaměstnanců v Ludwigshafenu.

„To není partnerství ani pilotní projekt, nýbrž přímý přesun kapitálu a kapacit pryč z Německa,“ upozorňuje Šik.

Za jedním číslem podle něj nestojí jedna chyba, ale souběh několika strategických selhání. Prvním je energetika. Dekády levného ruského plynu podle něj subvencovaly energeticky náročný německý průmysl. Když Berlín po roce 2022 tuto závislost přeřízl, cena průmyslové elektřiny vyskočila na 0,20 až 0,25 eura za kWh. Ve Spojených státech je to přibližně 0,08 eura, v Číně kolem 0,10 eura.

Druhým problémem je odchod od jádra. Kancléř Friedrich Merz označil uzavření jaderných elektráren za „těžký strategický omyl“ a připustil odpovědnost nejen Zelených, ale i CDU/CSU. Současně ale tvrdí, že návrat k jádru je dnes stěží proveditelný. Právě v tom Šik vidí podstatu německého problému.

Německo podle něj dospělo ke konsenzu, že udělalo chyby, jen není politická vůle je opravit. Výmluvný je i posun veřejného mínění. Po Fukušimě v roce 2011 podporovalo rychlý odchod od jádra devět z deseti Němců. Průzkum z března 2026 ale ukazuje, že 53 procent Němců dnes takzvaný Atomausstieg zpětně odmítá.

Za možná nejničivější faktor však Šik považuje Green Deal a regulatorní chaos kolem elektromobility. Brusel podle něj roky vysílal automobilkám jednoznačný signál - od roku 2035 konec spalovacích motorů. Automobilky reagovaly logicky, investovaly desítky miliard do elektromobility, restrukturovaly dodavatelské řetězce a zavíraly výrobu spalovacích motorů. Pak ale přišly výjimky, úpravy pravidel, spory o e-fuels i přehodnocování termínů.


V závěru Šik obrací pozornost k širšímu geopolitickému paradoxu. Německo, jehož průmyslová základna slábne, jehož vláda má podporu kolem 23 procent a jehož ekonomický model podle kritiků selhal, přichází na summit NATO v Ankaře s návrhem vojenské pomoci Ukrajině ve výši 70 miliard eur.

Součástí návrhu je i mechanismus veřejného sledování příspěvků členských států. Nástroj, který má ukazovat, kdo platí a kdo se pouze veze.

Berlín, který podle Šika dvě desetiletí podceňoval obranné výdaje Aliance a jehož strategická závislost na Moskvě byla ještě před několika lety vydávána za pragmatickou politiku, dnes nejen financuje, ale institucionálně určuje evropský konsenzus o bezpečnosti.

Mezitím podpora AfD dosahuje v průzkumech 28 procent. Podle Šika už nejde o protestní hlas, ale o stabilní první nebo druhou sílu německého stranického systému na pozadí deindustrializace a rozpadu důvěry v tradiční instituce.

„Problém není v tom, co jsme rozhodli. Problém je v těch, kteří na to poukazují,“ shrnuje Šik logiku současného establishmentu.

„Německo si tuto odpověď nemůže dovolit ani ekonomicky, ani politicky. A pokud ji přesto zvolí, ostatní evropské státy by si měly položit otázku, nakolik je takový partner schopen definovat jejich bezpečnostní i hospodářskou budoucnost,“ uzavřel Šik.