Je to demokratické, je to slušné a je to také prozíravé. Je vždy dobré mít opozici zapojenou do konstruktivní práce v poslanecké sněmovně. A to i přes to, že žijeme v demokracii, kde probíhá vlastně permanentní politický boj. Samozřejmě, že v bývalém vedení poslanecké sněmovny byli také představitelé české pravice. Museli být zvoleni také hlasy poslanců vládní koalice a zčásti také SPD či komunistů.

Nová pravicová vládní koalice rozšiřuje počet místopředsedů poslanecké sněmovny, což prakticky, až na drobné výjimky v krátkém období, nemá po listopadové historii Česka obdoby.

Pravice chce zřejmě ukázat, že se šetřit musí, ale že příští vládní garnitura nehodlá šetřit na sobě. To, konec konců, prokázali už senátoři, kteří jsou dlouhodobě koryfeji české pravicové politiky, odmítnutím vládou ve sněmovně prosazeného návrhu zákona o zmrazení platů veřejných činitelů. A tak členové parlamentu, vládní činitelé a další si budou pěkně mastit kapsu po celé volební období, protože jim platy porostou, ale na chudý lid platí přísnost. Tam se bude pěkně šetřit.

Ale vraťme se zpátky k vedení poslanecké sněmovny. Tomio Okamura se za celou dobu, co byl místopředsedou  sněmovny, přímo ve sněmovně nedopustil žádného excesu. Žádná ostuda se nekonala. To, že má zvláštní politické názory v některých otázkách (v jiných otázkách s ním ale souhlasím), vychází z potřeb jeho voličů. Jeho SPD zastupuje ve sněmovně zhruba desetinu voličů. Není to málo. A pokud by kandidovali KDU-ČSL či TOP 09 anebo také Starostové samostatně, velmi pravděpodobně by na volební výsledek Okamury jejich strany nedosáhly. Vylučovat představitele takové strany z vedení Poslanecké sněmovny jen proto, že má zvláštní politické názory, které se pánům z Panské koalice nelíbí, je vlastně nechutné.

Další nechutnost spočívá v tom, že vládní koalice chce svými 108 hlasy ve sněmovně oktrojovat nejsilnější politickou stranu ve sněmovně a ve volbách, hnutí ANO, a určovat,  kdo  bude hnutí zastupovat ve vedení poslanecké sněmovny. Někteří představitelé budoucí vlády si už vzali na paškál Radka Vondráčka, bývalého předsedu poslanecké sněmovny. Vondráček v čele sněmovny působil velmi seriózně a korektně i ve vztahu k politickým soupeřům. To, že navštívil v nemocnici prezidenta republiky, Miloše Zemana, a že se „dopustil“  svědectví prezidentova podpisu na listinu, kterou byla svolána poslanecká sněmovna na 8. 11., je opravdu důvod ubohý. Ubozí jsou také ti, kdo takto uvažují.

Musím říci, že presumptivní předseda vlády Fiala, je prozíravější. Uvědomil si, že k posílení legitimity vlády je nezbytné, aby vládu na návrh premiéra jmenoval přímo prezident. To, aby se vláda dopustila samoplození tím, že by byla jmenována budoucí předsedkyní poslanecké sněmovny Pekarovou Adamovou, která je známá svým protizemanovským a pravicovým fanatismem, by nebylo moudré. Je to samozřejmě možné, ale nebylo by to moudré. Už jen proto, že vládní koalice nepředstavuje většinu národa. Ve volbách zvítězila jen proto, že propadly hlasy sociálně demokratických a komunistických voličů, tedy stran, které nezískaly dost hlasů, aby překonaly 5% volební klauzuli. A samozřejmě jsou to hlasy, které by jistě neakceptovaly s nadšením vznik pravicové vládní  koalice.

Prostě pravicová koalice, i když má před sebou velmi nepopulární opatření a jde do složité situace, která se vytváří zčásti díky objektivním příčinám (růst nemocných na covid, razantní růst cen komodit, způsobující inflaci; růst cen energií) a zčásti vlastním přičiněním, šlape na plyn. Teď jde o to, aby si vlastním přičiněním nerozbila hlavu hned na začátku.

Totalitní kroky, ke kterým se chystá nyní ve sněmovně, ukazují, jakým způsobem chce příští koalice vládnout. Arogantně a zpupně.