Tento svátek byl připomenutím stávky, která proběhla 1. května 1886 pod vedením odborů, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově tehdy stávkovalo asi 300 tisíc dělníků.

Následně 3.května 1886 proběhlo v Chicagu shromáždění, při němž došlo ke střetu demonstrantů s policií, v důsledku nějž přišlo o život několik stávkujících, a to po bezohledné policejní palbě do davu. 4. května zemřelo několik lidí při demonstraci na jednom chicagském námětí při výbuchu bomby. Za atentát bylo obviněno a následně bez důkazu odsouzeno k smrti pět anarchistů. Čtyři z nich byli popraveni a pátý spáchal ve vězení sebevraždu. Poprvé se Svátek práce v USA celostátně slavil 1. května 1886.

U nás byla první oslava svátku práce 1. května v roce 1890. Tehdy se na Žofíně uskutečnilo shromáždění několika tisíc demonstrantů. Této oslavě 1. května, kterou ve svém článku popsal Jan Neruda, předcházely ovšem u nás rozsahlé demonstrace a stávky. Vlastně to bylo největší stávkové hnutí v bývalé rakouské monarchii až do generální stávky 14. října 1918.

Dnešní oslavy Svátku práce jsou mnohem skromnější, než tomu bylo nejen za komunistického režimu, ale také v dobách I. Československé republiky a třetí republiky v letech 1945 – 1947.

Část společnosti může považovat Svátek práce za jistý přežitek. Určitá část publicistů, ale i politiků tvrdí, že už vlastně není, pokud jde o práva zaměstnanců, o co bojovat, neboť se vše již splnilo. Máme prý svobodu. Máme demokracii. Máme vysokou životní úroveň, o které se nám nikdy nesnilo.

Životní úroveň však v posledních dvou letech, kdy řádila pádivá inflace, klesla o čtvrtinu a možná „jen“ o pětinu. Řádění inflace ovšem zasáhlo jednotlivé vrstvy a třídy českého obyvatelstva rozdílně. Vezmeme-li za základ posuzování životní úrovně Čechů hranici německé chudoby, která je zhruba na úrovni české průměrné mzdy, musíme konstatovat, že pod touto hranicí se nachází dvě třetiny občanů našeho státu.

 Ve společnosti za posledních dvacet až třicet let nebývale vzrostla nerovnost. A tak zhruba desetina českých občanů si přisvojuje více než jednu polovinu společenského bohatství, přitom zhruba 1%, tedy o něco více než 100 tisíc lidí, disponuje společenským bohatstvím větším, nežli je jedna čtvrtina. A zhruba 50% občanů v nízkopříjmových kategoriích disponuje cca 4% společenského bohatství...

Takže není pravda, že není o co bojovat, zejména pokud se objevují v současné pravicové vládě výstřední nápady typu okamžité výpovědi bez udání důvodu nebo výpovědi se zkrácením výpovědních lhůt anebo prodloužení zkušební doby nových pracovníků. Proti těmto nápadům a názorům je potřeba aktivně vystupovat a snažit se zabránit vládě v jejich uskutečnění. A k tomu je potřeba ideově vyspělá a silná levice a také silné odborové hnutí. V současné době chybí v Česku oba dva tyto sloupy, o něž se opírají životní jistoty obyčejných českých lidí.