Pokud má jakákoliv strana, která aspiruje na celostátní záběr své politiky, jen několik tisíc členů, je to žalostné.

V takové straně se nedá hovořit o plně rozvinuté vnitrostranické demokracii. To už není ani strana výběrová, ale přímo honorační. A stranická honorace v zásadě ani členskou základnu nepotřebuje. K vzájemnému nominování se do stranických a veřejných funkcí na úrovni místních zastupitelstev, krajských zastupitelstev a Parlamentu či dokonce vlády, žádné členy stranická honorace nepotřebuje. Pokud jde o hnutí ANO, tam už není tím, kdo rozhoduje ani stranická honorace, ale přímo vůdce strany.

K tomu, aby strany byly schopny zajistit přirozený výběr kvalitních lidí do nejrůznějších veřejných funkcí na různých stupních veřejné správy a samosprávy, potřebují mít celostátně něco mezi 30 – 40 tisíci členy. Nejlépe tedy 40 tisíc členů v celé zemi. A to nikoli balastních členů, ale plnohodnotných členů, kteří mají zájem se podílet a uplatnit při správě věcí veřejných. V takové straně pak může přestat stranická oligarchie mít rozhodující manipulativní vliv. Stranická oligarchie totiž nezávislé uvažující členy vlastně nepotřebuje. K tomu, aby se chlapci a děvčata, kteří spolu mluví, dohodli o rozdělení zajímavých funkcí, nepotřebují mnoho členů.

Vzpomínám, když jsem převzal v dubnu 2005 odpovědnost jako nově jmenovaný předseda české vlády za sociální demokracii, měla něco kolem 16 tisíc členů. Když jsem za pět let končil, měla kolem 25 tisíc členů. Po Sobotkově řádění v letech 2010-17 se tedy vrátily počty členů zhruba na předchozí úroveň. A pokud by se měli spočítat jen „živí členové“, bylo by to asi podstatně nižší číslo. Musím říci, že ani v době mého předsednického působení v ČSSD nebylo vůbec jednoduché přimět stranické funkcionáře v okresech ke zvyšování stavu členské základny. Někde to šlo a někde to vůbec nešlo. A někde to šlo dokonce skvěle. Pokud to někde šlo skvěle, tak někteří další, kteří si hlídali numerus klausus, tedy v zásadě uzavřeli svou stranickou organizaci a členy nepřijímali, rádi hovořili o těch aktivních lidech, funkcionářích, kterým se to dařilo, jako o velrybářích. I aktivity směřující ke zvyšování počtů členů v rámci ČSSD tedy mohly být jistou částí funkcionářů, kteří měli zájem na nehybnosti strany, ostrakizovány.

Trend směřující k ubývání členů politických stran je ovšem společný všem demokratickým zemím. Ale takový „výprodej“ členské základny politických stran, k jakému dochází u nás, nemá srovnání. Strany při výběru kádrů s nehorázně nízkými počty členů nemohou provádět přirozený výběr kádrů. A skutečný výběr kádrů má v rukou stranická oligarchie, která provádí ve většině případů jakýsi antivýběr. Tedy vybírají se jen kámošové kámošů.