Situace na ukrajinských bojištích je krajně nepřehledná. A tak obě válečné strany vydávají často protichůdné informace. Západní média vesměs jásají, že ruská ofenziva pokračuje pomalým tempem, zřejmě pomaleji, nežli si ruští generálové (kterým ale do hlav nikdo nevidí) představovali. Konflikt zatím trvá jeden týden. To není mnoho. Pokud by se měla projevovat masivní převaha ruské armády nad protivníkem, budeme moci hovořit o průběžném výsledku bojů informovaněji za jeden, maximálně dva týdny.

Rusko, jak se zdá, má hlavní požadavek v jednání s protistranou demilitarizaci Ukrajiny. Jinak řečeno, aby se Ukrajina v budoucnu nestala součástí nějakého mezinárodního vojenského bloku. Konkrétně tedy NATO.

V tom prezident Putin a jeho lidé vidí ohrožení ruské bezpečnosti. Konec konců je to podobné, jako kdyby Rusové či Číňané přivezli na Kubu či do Venezuely anebo do Nikaragui svá odpalovací zařízení s raketami a namířily je na města ve Spojených státech. Stejnou obsesi mají v tuto chvíli Rusové s členstvím Ukrajiny v NATO, které by ve svých důsledcích mohlo vést k vytvoření amerických základem na jejím území, vybavených raketovými zbraněmi namířenými na Moskvu a Petrohrad.

Tím neříkám, že se to stane a že to mají Američané v plánu, ale Rusové takto uvažují. Američanům by velmi pravděpodobně vadili jakékoliv raketové hrátky Ruska anebo Číny v západní hemisféře, tedy v již jmenovaných zemích Karibiku.

Rusko zejména v zemích Evropy zažívá velké odsouzení svého útoku na Ukrajinu. Je ovšem zajímavé, že ve Valném shromáždění OSN, kam byla otázka ruské agrese vůči Ukrajině předložena, se zdržela u rezoluce odsuzující Rusko, coby agresora nejen Čína (jak bývá českými médii tu a tam předhazováno), ale také např. Indie, Pákistán, Jižní Afrika a podle všeho také Brazílie. Tedy v souhrnu státy, které představují velmi významnou část, asi většinu světového obyvatelstva.

Ani Čína si nepřeje rozšiřování NATO směrem na Východ. A upřímně, ani já v tom nevidím žádnou výhodu pro české národní zájmy. NATO vzniklo před desítkami let jako obranná aliance proti agresivním záměrům někdejšího Sovětského svazu. Svůj někdejší úkol splnilo, Západ se stal vítězem studené války.

Dnes se ovšem zcela mění geopolitická mapa světa. V těchto dnech jsme si připomínali výročí vzniku Šanghajského protokolu před 50 lety. Tímto paktem podepsaným v Šanghaji se podařilo Kissingerovi a Nixonovi odtrhnout Čínu pod vedením Mao Ce-tunga od tehdejší tzv. Světové socialistické soustavy. Ta představovala v zásadě Sovětský svaz a jeho satelity. Čína vykročila jinou cestou, cestou ke svému dnešnímu postavení ekonomické supervelmoci. Díky tomuto protokolu mohly Spojené státy, s podporou Číny v pozadí, vůbec vybruslit počátkem 70.let minulého století s přijatelnou ztrátou mezinárodní prestiže z ostudné vietnamské války.

Čína se tím otevřela světu a během čtyřiceti let od roku 1980 nastoupila cestu grandiózního ekonomického růstu. Nemá cenu si zakrývat, že v některých oblastech je Čína v čele technologického pokroku. A pokud dnes někteří komentátoři na Západě fantazírují o tom, kterak Rusko bude vyřazeno jako významný faktor ze světové politiky, velice se mýlí.

Čína s Ruskem již své politické spojenectví změnily ve svého druhu strategickou alianci. Pár let a za obrovských investic bude Číně a Rusku trvat, nežli změní toky ropy a plynu z nalezišť na Sibiři ze Západu na Východ. Konec konců Rusové budují plynovod také do Indie, která bude ve světové ekonomice hrát podobně jako Čína čím dál větší roli. Prostě, svět se dává do pohybu, mění a invaze Rusů na Ukrajině řadu procesů urychluje.

Bohužel, ale boří např. přespříliš optimistické plány Fialovy vlády v oblasti růstu české ekonomiky. Růst cen plynu a rychlý růst cen ropy, jejíž cena se nemusí zastavit na 110 dolarech za barel, ale také třeba růst cen pšenice, kukuřice a některých průmyslových kovů prostě dopadnou negativně na hospodářský růst Česka. Optimisté mluví v důsledku toho o 1% poklesu HDP. Pesimisté až o 6% poklesu HDP....

V českém národním zájmu tedy je, aby rychle pokročila jednání o urovnání konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou tak, aby úrodná pole na Ukrajině mohla být rychle oseta. A také, aby se obnovila plynulost dodávek surovin v rámci celého světového hospodářství.

Nevím, zda právě dodávky zbraní na Ukrajinu jsou tím pravým ořechovým, co napomůže k rychlému ukončení konfliktu. Konec konců je otázkou, zda ty nejmodernější západní zbraně, které Ukrajina dostane k dispozici v těchto dnech, budou moci být ukrajinskými vojáky tak říkajíc z chodu využity. Řada těchto zbraní je totiž sofistikovaná a vyžaduje delší dobu pro zaškolení a zacvičení vojáků k jejich úspěšnému použití.

V každém případě je však potřeba najít v rozpočtech čím dál více inflací svíraných států Evropské unie prostředky na pomoc statisícům ukrajinským uprchlíkům, kteří přicházejí každým dnem přes ukrajinské hranice do zemí EU.