Možná se od mnoha minulých (a odmítnutých verzí) v něčem liší, princip je ale nutně stále stejný. Všechny předchozí pokusy uzavřít mezinárodní smlouvu mezi ČR a Vatikánem měly společnou jednu zásadní a základní věc: nešlo (a ani nyní zcela jistě nejde) o klasickou smlouvu mezi dvěma subjekty mezinárodního práva, kdy se obě smluvní strany navzájem zavazují k úpravě vzájemných vztahů a k dodržování pravidel takové úpravy.

U smlouvy s Vatikánem vždy šlo o princip jiný: jeden subjekt mezinárodního práva – Česká republika – se jednostranně zavazuje druhému subjektu mezinárodního práva – Svatému stolci – jak si upraví své vnitřní poměry. Zde například právní postavení duchovních vůči státním orgánům. Nejde tedy o smluvní ošetření vzájemně výhodných vztahů, ale o zcela asymetrický závazek jednoho subjektu vůči subjektu druhému. Takový princip ale v mezinárodních vtazích přijmout nelze, a to bez ohledu na to, co tajná smlouva skrývá.

Představme si dvě sousední rodiny v činžáku. Jedna domácnost se smluvně zaváže té druhé, že bude doma hodná na své děti a nebude je trápit hlady. Jistěže by rodiče měli takové pravidlo dodržovat. Ale určitě ne proto, že se tak zavázali sousední domácnosti.

Můžeme si řešit své domácí poměry včetně těch, které se týkají svobody vyznání a náboženského života, co nejlépe a co nejspravedlivěji, ale pouze na základě své vlastní domácí společenské vůle, a ne kvůli tomu, že to dlužíme jinému státu, že jsme se k tomu někomu jinému zavázali, že jsme to někomu slíbili.

Myslíte, že v oné smlouvě je ustanovení o tom, jak se Vatikán České republice zavazuje, že volba papeže bude pobíhat podle principu tajné volby a že vítěz musí získat nadpoloviční počet hlasů všech hlasujících kardinálů? To je dost absurdní představa že. Proč by se Vatikán k něčemu takovému zavazoval České republice. A zrcadlově to absurdní není? Že se budeme cizímu subjektu mezinárodního práva zavazovat, jak si upravíme své vnitřní poměry ve věcech náboženského života?

Ve Vatikánu jsem byl jednou v životě, na inauguraci papeže Benedikta XVI. Při té příležitosti českou delegaci v čele s prezidentem republiky přijal v zákoutí zdí chrámu sv. Petra a Pavla kardinál Tomáš Špidlík. To byl velice moudrý muž, ale také muž velice vtipný. Rozdíl mezi nebem a peklem popisoval takto: v nebi dohlíží na pořádek britský policista, veřejnou agendu spravuje německý úřadník a všem vaří italský kuchař. A jak to funguje v pekle? Tam se role o jedno políčko posunou. Německý policajt, britský kuchař a italský úředník? No to musí být peklo!

Ano, každý má činit to, k čemu je povolán. Proto je dobře (i když to nemusí být vždy nebe), když si francouzského prezidenta volí Francouzi, maďarského Maďaři a amerického Američané. Naštěstí. Podle nedávného průzkumu by voliči evropských zemí s velikou převahou volili Harrisovou před Trumpem. Tak ale dopadly všechny předchozí průzkumy v minulosti: Evropané by nikdy nezvolili republikána. Ale je to vtipná představa. Jako ze Špidlíkova vtipu. Američané budou volit polského prezidenta, českého Poláci a amerického Češi. Peklo by to možná nebylo, ale raději ať o svých domácích poměrech rozhodují ti, kdo v dotyčné zemi žijí.

A ne že se k tomu budou zavazovat někomu jinému.