Letos budeme vzpomínat především 30. výročí obnovení demokracie v naší zemi a také 20. výročí vstupu Česka do Severoatlantické aliance či 15. výročí našeho vstupu do EU. Nejvýznamnějším výročím v tomto roce bude však samozřejmě 17. listopadu výročí sametové revoluce v roce 1989. Tehdy byla ukončena diktatura komunistické strany a československá společnost vstoupila s velkými nadějemi do nového období. Očekávalo se, že Československo, a po vzniku Česka také Česko, bude rychle dohánět svou zaostalost v oblasti hospodářské vyspělosti i životní úrovně, kterou vykazovalo na konci bývalého režimu za zeměmi Západu. I když se situace v životní úrovni občanů změnila ve většině společenských vrstev k lepšímu, i přesto velké zaostávání životní úrovně za zeměmi Západu trvá. Přitom je zřejmé, že Česká republika mohla postupovat v posledních třicet letech mnohem rychleji a zaznamenávat mnohem větší tempa hospodářského růstu (zejména za Topolánkovy a Nečasovy, ale i Klausovy vlády však zaznamenala dokonce pokles či stagnaci). Mohla tedy udělat v životní úrovni občanů mnohem větší změny k lepšímu, než se to povedlo.

Velká část českých občanů žije pod hranicí chudoby nebo kolem hranice chudoby. Starodůchodci, jednočlenné domácnosti důchodců, matky samoživitelky s dětmi, exekuovovaní občané, lidé s nízkou kvalifikací, dlouhodobě nezaměstnaní atd..

O interpretaci výsledků třiceti let „budování“ demokratického českého státu bude jistě sveden velký politický souboj. Zejména pravicové politické reprezentace si nebudou chtít přiznat, že velká část zodpovědnosti za ne úplně jednoznačné výsledky třicetiletí spočívá na jejich rigidní, ideologické a hloupé hospodářské politice. Ta ve svých důsledcích vedla jen k prohlubování rozdílů a nerovností v české společnosti.