Mezi ty staré potíže počítejme rozpad zpracovatelských kapacit, které tradičně využívaly domácí zemědělskou prvovýrobu, jako jsou cukrovary, konzervárny a další. Patří sem taky mlékárny, masokombionáty nebo obchodní řetězce, které se vzdálily sedlákům v důsledku superkoncentrace podniků do několika gigantů. Z velikosti se pak odvíjí sebevědomí oligopolních zpracovatelů a distributorů, že mohou dodavatelům diktovat ceny i další tržní podmínky. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který by měl nad férovými podmínkami trhu dohlížet, se nad nimi dlouhá léta jen hloubavě zasnil. Trochu probouzet se začal až letos, po novelizaci zákona o velké tržní síle, kdy už se nemůže vymlouvat na chybějící legislativu.

Další vleklý problém, tradičně slabá ochrana zemědělské půdy nás denně připravovala o 25 hektarů úrodných lánů, to je 40 fotbalových hřišť, kde místo brázd najdeme logistické haly a další stavby, které klidně mohly obsadit nějaké opuštěné průmyslové prostory. Jen by to bylo trochu obtížnější. Novela zákona o ochraně půdy tomu zabrání – ale až za deset let, až doběhne přechodné období, které ustoupí všem dosud připravovaným projektům.

Tenhle výčet by mohl být dlouhý, ale nyní začínají být ohroženy i šance na jakékoliv úvahy o zlepšení podmínek pro zemědělskou výrobu a spotřebitele. Novou vlnu problémů přinesla bezpříkladná inflace, která zdražila vše ostatní, zatímco zemědělská produkce je vykupována za téměř stejné ceny, jako před mnoha desetiletími. Jenže zemědělské stroje nestojí desetitisíce nebo statisíce jako před desetiletími, ale miliony. Úvěry na tyto investice mají úroky také nafouklé inflací. Ale spoluúčast českého rozpočtu, která by domácí podmínky trochu dorovnala, se naopak snižuje. Fialova vláda, místo aby pomohla, ještě trochu přiškodí.

Není divu, že zemědělci chtěli znovu do ulic hlavního města i se svými traktory a valníky s hnojem. Jejich protest byl nakonec o pár týdnů odložen, ale připomeňme si požadavky, které trvají. Vlastně se často jedná jen o důraznou připomínku toho, co už vláda dávno slíbila. Ovšem jen v rámci zásady, že slibem neurazíš.

Zemědělci požadují podporu zaměstnanosti na venkově formou slevy na sociálním pojištění. Jistěže by se našly systémovější kroky, ale pak to vláda neměla slibovat.

Slíben jim byl také návrat národních dotací – kterými se doplňují ty evropské – na úroveň roku 2022 ve výši 5 miliard korun. A také tady skutek utek.

Zemědělské podniky, které vyčerpala energetická krize, zdražení úroků a strnulost odbytových cen pod tlakem dumpingového dovozu, má zřejmě dorazit zvýšení daně na zemědělskou půdu. Kde aspoň stopa nějaké soudnosti? Tahle daň přece mohla zůstat na loňské úrovni, když už vládu nenapadne nic lepšího.

Největší pohromu však představují ničím neomezované dovozy z Ukrajiny, kde navíc neplatí ani hygienické a ekologické podmínky pro výrobu, kterým se musí naši zemědělci podřizovat. V dnešní krizové situaci by to přitom mělo být opačně, je třeba omezit dovozy třetích zemí a podpořit vývozy z Evropské unie.

A srovnat podmínky s unijní konkurencí. Například stejně, jako se to chystá v ostatních zemích Evropské unie, plně kofinancovat záchranný balíček na rok 2024, který připravuje Evropská komise.

Jistě, všechny ty staré a spousta nových problémů zemědělství volají po nějakém hlubším a systémovém řešení. Jenže napřed se toho musí sedláci ekonomicky dožít. A v tom si zaslouží naši rozhodnou podporu.