S tímto projevem vystoupil prezident Klaus minulý týden na významné mezinárodní konferenci v Portugalsku a českou verzi přetiskly Lidové noviny. Aniž bych chtěl brát komukoliv právo na vlastní názor, zřejmě záměrné a chtěné zjednodušení Klausových myšlenek, jejich karikování a zlehčování jedním ze čtenářů Lidových novin po několika odpovědích volají.

Na argument Václava Klause, že se „máme vrátit k myšlenkám, které se osvědčily našim předkům, [že máme] odmítnout hesla ‚zničme kulturu‘ a ‚zbavme se minulosti‘“ čtenář odpovídá, že „toto přikázání nedodržují snad jen radikálové typu tálibánců a komunistů“. Je-li autor o těchto svých slovech přesvědčen, pak s jistotou žije mimo dnešní svět. Cožpak nevidí hnutí „zrušme kulturu“? Ještě neviděl scény strhávání soch historických osobností, nevzpomíná si na polití sochy Churchilla v Praze červenou barvou? Dělají to v USA, západní Evropě a v Čechách snad tálibánci nebo komunisté? Ne, to dělají levicoví extremisté, kteří vše na západní civilizaci vidí jako špatné. Celá historie, tvrdí oni, byla zločinná, zbavme se jí. Václav Klaus důrazně tomuto trendu dlouhodobě oponuje. A je to správné!

Proti Klausově pozici, že „musíme odmítnout myšlenky a postupy spojené s pastí genderismu“, čtenář staví vlastní názor, že „genderismus je třeba bránit“, neboť „ženy nedosáhly plné rovnoprávnosti dodnes, [což] platí i pro příslušníky LGBTQ+ komunity“. Nikdo jistě nebude upírat právo našemu čtenáři bránit genderismus, pouze se musíme ptát, zda genderismus v dnešní době obranu vůbec potřebuje. Vždyť je to agresivně se rozpínající ideologie, která si ženy a jejich zájmy bere za svá rukojmí, ženy jim slouží pouze jako onen pověstný fíkový list, kterým hlasatelé genderismu a obhájci práv LGBTQ+ zakrývají své politické cíle – konstrukci vlastního uspořádání společnosti, ve které se většina musí podřídit menšinám, ve které tisíciletou historií ověřené stereotypy vztahů mezi mužem a ženou musí být rozbity.

Právě proto Václav Klaus doporučuje „pokračovat v obraně tradiční rodiny muže a ženy (a její exkluzivní reprodukční funkce)“, neboť prvním a hlavním cílem (a faktickou obětí) levičáckých genderistických a feministických útoků je podle něho rodina - přirozený vztah muže a ženy, jehož hlavním smyslem je lidský rod reprodukovat (jako tomu bylo vždycky v historii člověka). Náš čtenář ovšem tvrdí, že rodinu není třeba hájit, „neboť na tradiční rodinu nikdo neútočí“. Je vůbec možné toto říci v době expanze nároků a práv homosexuálních párů, kterými je tradiční rodina oslabována? To, že to někteří lidé (jako i autor řádků v LN) nevidí, podceňují, nedoceňují či dokonce podporují, ještě neznamená, že trend oslabovat tradiční rodinu tu neexistuje. Existuje a sílí. To chtěl Václav Klaus říci a před tímto trendem i varovat.

Proti Klausově obhajobě národního státu argumentuje náš čtenář mimořádně směšně a primitivně tvrzením, že „nacionalismus vedl k těm nejkatastrofálnějším konfliktům minulého a předminulého století“. Fašismus, nacismus ani komunismus (tyto ideologie má zřejmě autor na mysli) nebyly produkty národních států. Byly to zrůdné ideologie, které proti demokracii národních států vystupovaly, ničili ji, jejich cílem bylo ji zbourat. Národní stát jako prostor kultivace demokracie jim vadil, hledaly nadnárodní uspořádání a spojenectví, chtěly vytvářet impéria a říše. A, konec konců, byl to národní stát, kdo tyto ideologie nakonec porazil.

Čtenářova obhajoba role neziskových organizací proti tezi Václava Klause tvrdící, že se „musíme vrátit k parlamentní politice, k ideologicky dobře vymezeným politickým stranám, které neziskové organizace nemohou nahradit“ považuji za naprosté autorovo nepochopení parlamentního demokratického uspořádání. Neziskovky jsou přece vším, jen ne občany kontrolovatelnými subjekty. Politické strany se svými programy a prosazovanými názory jsou (měly by být) pod permanentní kontrolou voličů (a voliči je také pravidelně za jejich výkon ve volbách oceňují), neziskové organizace nekontroluje nikdo. Přesto expandují, na penězích daňových poplatníků parazitují a vnucují společnosti politická témata, k čemuž nemají žádné oprávnění. Nikdo je svým hlasem nevybavil, nikomu své cíle nesdělují, nikomu se nezodpovídají, nikdo je nemůže ve volbách „potrestat“. Přesto – mimo jakoukoliv demokratickou kontrolu – stále více ovlivňují obsah i výkon politiky. Náš čtenář v tom nic nebezpečného nevidí, Václav Klaus to považuje za nebezpečné porušení principů, na nichž má demokratické uspořádání existovat.

A takhle bych mohl pokračovat dál a dál. S každou jednotlivou větou, kterou čtenář Lidových novin staví proti argumentaci Václava Klause, je možné polemizovat. Ale jeden postřeh na závěr si odpustit nemohu: nelze si totiž nevšimnout posměšného, povýšeného tónu, který onen člověk „nové progresivní doby“ používá, nezastírá jej, dokonce si dává záležet, aby nad názory ze „starého haraburdí“ náležitě ohrnul nos. Výmluvný důkaz, jaký způsob vyjadřování svých názorů patří do výbavy dnešních „pokrokářů“.