Dnes už jen znovu připomenu několik podstatných skutečností, které z vyhodnocení průzkumů vyplynuly.

• Naši občané se v posledních třech letech cítí stále méně bezpečně a sílí jejich přesvědčení, že bezpečnostní rizika se u nás zvyšují. 

• Nejvíce se obávají nárůstu uprchlíků, energetické krize a války na našem území.

• Přibližně polovina lidí hodnotí připravenost ČR na různé krizové situace jako dobrou, druhá polovina jako špatnou.

• Občanů, kteří by byli v případě válečného konfliktu na našem území ochotni a schopni se do něj aktivně zapojit, stále ubývá (v roce 2017 – 18,4 %; letos – 13,2 %). 

• Nadpoloviční většina lidí vyjadřuje názor, že v případě závažných bezpečnostních rizik či konfliktů na našem území by je měl řešit výhradně stát prostřednictvím bezpečnostních složek.

• Více než 90 % občanů se domnívá, že děti nemají potřebné znalosti, dovednosti a návyky potřebné ke zvládání potenciálních krizových situací.

• Dvě třetiny občanů by podpořily zavedení témat zvládání krizí do povinného školního vzdělávání. 

• Více než 85 % lidí si přeje větší zapojení sportovních klubů do přípravy dětí na krizové situace.

• Dvě třetiny občanů by podporovaly zapojení moderních prostředků komunikace (aplikace, on-line kurzy, workshopy, notifikace na mobilních telefonech) do procesu přípravy dětí na krizové situace. 

• Tři čtvrtiny občanů si nepřejí, aby se děti učily zacházet se střelnými zbraněmi a čtyři pětiny jsou proti zavedení praktické výuky střelby do školního vzdělávání.

• Lidé se většinově (85 %) vyjadřují, že nejsou připraveni na případný blackout.

• Polovina občanů by v případě válečného konfliktu na našem území chtěla určitě zůstat v republice, cca milion lidí by republiku naopak opustil.

• Branného cvičení nebo kurzu přípravy na možné krizové situace by se zúčastnily jen nižší jednotky procent, o absolvování dobrovolného vojenského cvičení uvažuje pouhé 1 % obyvatel.

Výsledky průzkumů jsou velmi zajímavé, ale bohužel většinou svědčí nejen o špatné připravenosti lidí a zejména dětí, na řešení krizových situací, ale také o většinové neochotě občanů se do krizových situací aktivně zapojit. Neumíme a často ani nechceme si pomáhat sami, zbavujeme se odpovědnosti, spoléháme na pomoc zvenčí, zejména na „samozřejmou“ intervenci a aktivitu státu. 

Zvažte sami, jestli jako společnost děláme dobře…