Mladí zase vrtí hlavou nad životem, který žijí staří Ale v posledních letech sledujeme obrat v mezigeneračních vztazích.

Začínají si totiž vyskakovat mladí na staré. První takový signál jsem zaznamenala v roce 2010, kdy dva herci natočili urážlivé video a rozjeli kampaň „Přemluv bábu“. Jejich cílem bylo přesvědčil seniory lidi, aby volili pravici. V tom roce se ještě o ageismu nehovořilo. A tak se nikdo těch starších nezastal. A tak skoro nikomu nepřipadalo virální video diskriminující ani urážlivé.

Dalším mezníkem byl rok 2020 a covidové restrikce, v nichž se společnost rozdělila na ty, kteří v obavě o život obhajovali omezování styků v rodině, a na ty, kteří dávali přednost svobodě pohybu i s rizikem nakažení. A tehdy jsme v rodinných sporech zaznamenali další posun. Někteří mladí byli ochotni stýkat se s prarodiči a „půjčit“ jim vnoučata pod podmínkou, že se naočkují. Velmi obtížně se oběma stranám vysvětlovalo, že svoboda pohybu je hodnota stejně cenná jako právo na ochranu zdraví. Tolerance se každým měsíce více a více vytrácela. Pochopení pro pohled druhé strany se v té době vytratila a už nikdy se do veřejné debaty a do života nevrátila.

A o pět let později tu máme znovu parlamentní volby a opět vidíme zesílený mezigenerační rozkol. Na sociálních sítích čtu útoky mladých na staré, plné nepochopení životních pohledů a zkušeností. Čtu o nenávisti, která se obrací proti seniorům, slyším urážky na generace rodičů a prarodičů, které prý zničily planetu, obsadily byty, obléhají pracovní posty a nechápou, že budoucnost patří mladým. Mladí by nejradši seniorům odňali volební právo a naopak dovolili volit už od 16 let. A taky slyším, jak často ti starší říkají: „Musel jsem slíbit dceři, že před vnoučaty nebudu mluvit o politice. Jinak by mi už vnoučata nepůjčovala.“ Nepřipadá vám strašné nutit rodiče, aby v kruhu rodiny o některých tématem nesměli vůbec promluvit? To si fakt ti mladí naivně myslí, že by prarodiče mohli ty maličké indoktrinovat?

A přitom je veřejná sféra plné slov o toleranci. Jenomže tolerance je schopnost snést odlišnosti, jiné názory a jiné hodnoty. A často se mi zdá, že toleranci mají na mysli jen ti, kteří připouštějí jen shodné názory. Jenomže kde jinde by se měl člověk naučit toleranci a pochopení než v rodině? Každý člověk je přece jiný. Každý má jiné zájmy, jiné zkušenosti, jiné osudy. Jiný osud, jiný život a jiná zkušenost ho vede k jinému pohledu na věci, k jiným prioritám. Na tom přece není nic podivného, nepochopitelného ani nic, co by mělo vyvolávat nenávist.

Podstatou lidské společnosti je empatie a spolupráce a obojí toleranci vyžaduje, jinak spolu budeme válčit a vzájemně se ničit. Tolerance posiluje mezilidské vztahy, vede k pokroku a k inovaci. A taky zlepšuje duševní zdraví, což je hodnota v dnešní době zejména potřebná. Nemusím s druhým souhlasit. Ale respektuji jeho právo na vlastní názor, na jeho odlišnou identitu i na jiný způsob života.

S tím souvisejí i odlišné lidské volby. Což vše platí nejen v rodině, ale i ve společnosti vůbec. Ať už ty podzimní volby dopadly jakkoliv, podobně jako sestavování vlády. Cožpak si myslíte, že se pak otevře země a nezůstane kámen na kameni?

Daniela Kovářová