A hlavně o naší lhostejnosti a pohodlnosti – o nechuti bránit vlastní zájmy a suverenitu. V případě Landsmannschaftu jde přímo o svrchovanost českého národa na tradičním území bývalého Českého království.

Landsmannschaft hodí našim lidem vějičku: odpuštění, usmíření, společná budoucnost. Naši lidé si nedají práci s tím, aby se zamysleli nad jednou maličkostí: co si vlastně udělaly poválečné generace Čechů a Němců, že by si měly navzájem odpouštět a usmiřovat se? Nic. Neudělaly si nic. A přesto se nechají takzvaným „usmířením“ vodit za nos.

Ta vějička o společné budoucnosti už vůbec neříká, v jakém postavení v té budoucnosti český národ bude. Bude rovnoprávným partnerem, nebo jen poslušným plátcem?

Jedno je jisté: dochází k přehodnocování uspořádání v Evropě, které bylo nastaveno po druhé světové válce. Ti, kdo mají vinu na svědomí, na ni plánovaně zapomínají – a objevují vinu u těch nevinných.

Proč nás utáhnou na něčem tak slabém, jako je vařená nudle?

Není to proto, že by Landsmannschaft byl nějak mocný. Je to proto, že většina našich občanů zná dějiny jen povrchně, nebo je nezná vůbec. A když pak někdo přijde s myšlenkou odpuštění, usmíření a společné budoucnosti, nevidí skutečný zájem skrytý za těmi hezkými obecnými slovy.

Koho Sudetendeutsche Landsmannschaft (SdL) vodí za nos?

• Zastupitele, který podepíše z oportunismu deklaraci lítosti, protože nechce působit nesnášenlivě – a ani ho nenapadne, že tahle deklarace bude jednou použitá jako důkaz proti jeho vlastní zemi.
• Radní, kteří přidělí dotaci na sjezd krajanského sdružení, protože slyšeli pěkná slova o dialogu – a ani je nezajímá, jaké jsou skutečné cíle té organizace.
• Novináře, kteří přebírají termín „vyhnání“ místo „odsun“ – protože jim to připadá „lidštější“ – a neuvědomují si, že tím nahrávají druhé straně.
• Běžné občany, kteří si řeknou: „Už by se to mělo uzavřít, vždyť to bylo dávno“ – a netuší, že „uzavřením“ se rozumí zrušení Benešových dekretů a vyplacení miliard korun.

Jak lákají? Co nám nabízejí?

Odsuzují nepřátelství. Nabízejí nám přátelství, usmíření, společnou budoucnost. Lákají nás na pěkná slova, na gesta, na poplácání po ramenou. „Už na to zapomeňme.“ „Pojďme spolupracovat.“ „Jsme přece sousedé, pojďme si podat ruce.“

Kdo by řekl ne? Ten by byl přece neslušný, neomalený, netolerantní.

A pak – když už nás mají tam, kde chtějí – lehce zatahají za nitky, za nudličky.

Nejprve se upraví terminologie. „Používejte naše slova,“ říkají představitelé SdL. A my je poslušně používáme. Například slovo „odsun“ je nahrazováno slovem „vyhnání“. Slovo „odsun“ se opírá o rozhodnutí vítězů 2. světové války. Slovo „vyhnání“ má emocionální náboj a vyzdvihuje vinu Čechů.

Pak se na nudličku navážou lokální omluvy. „Vy Češi též nejste přece bez viny.“ O několika stech tisících československých obětí se taktně pomlčí.

Pak přijdou pozvání pro vybrané české politiky na setkání kdysi revanšistického sdružení. Když už tam jsou, tak jako slušní hosté, řeknou pár povzbudivých slov. Slova, která už jsou napsaná v inscenovaném dialogu – zmenšují zločiny Němců a zveličují zločiny Čechů.

Po několika návštěvách slušně vychovaní čeští politici projeví vděčnost – a vysloví pozvání SdL do Brna.

Potomci těch, kteří v roce 1938 a v následujících letech páchali zločiny, si to vyloží jako pozvání do staré vlasti.

A tady bychom měli zpozornět.

V programu SdL je stanoveno „právo na vlast“. Naplnění jejich domnělého práva se blíží.

Předkové dnešních účastníků sudetoněmeckých srazů volali po návratu do Říše – do Hitlerovy Říše – a ve jménu toho „návratu“ rozbili Československou republiku. Dnes by se chtěli vrátit a vzít si ji zpět jako svou starou vlast.

Když měli jejich předci svou vlast (Československo) v roce 1938 bránit, postavili se na stranu Hitlera a svou vlast zradili. Chtěli do Říše. Bylo jim vyhověno – a svou vlast mají v Německu. Dnes jim nikdo z české strany nebrání navštívit libovolnou obec v českém pohraničí.

Proč tedy chtějí právo na vlast? Je to nostalgie? Nebo vidina peněz?

Přítomnost vrcholných politiků, jak bavorského premiéra, tak spolkového ministra vnitra na výročním srazu v Brně dává této akci punc významné mezinárodní kulturní události – ovšem s politickým podtextem. A protože to bude „velký úspěch“, sraz původně revanšistického hnutí cizí mocnosti se zopakuje příště v Liberci, pak zase v jiném českém městě...

Češi si musí zvykat.

A až bude bývalé revanšistické hnutí v českém pohraničí jako doma de facto, proč to neztvrdit i de jure?

Salámová metoda postupných kroků přinese výsledek: postupné ústupky. Česká žába neví, že jí přikládají pod kotel. Až to zjistí, bude pozdě. Bude tak slabá, že už z vroucí vody nevyskočí.

Slova československého prezidenta, armádního generála Ludvíka Svobody

„Nikdy nezapomeňte, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikého úsilí a velkých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět.“

Jak lehce… a jak těžce…

To Ludvík Svoboda netušil, že to jednou zase bude problém – a že se necháme táhnout na vařené nudli.

 Dušan Mišík

Psáno pro Prvnizpravy.cz