Umělá inteligence začíná tento princip měnit. Zatím většinou nenahrazuje člověka při konečném rozhodnutí o útoku, přesouvá se však stále hlouběji do řetězce, který útoku předchází. Algoritmy třídí obrovské množství zpravodajských dat, analyzují obrazové informace, rozpoznávají vojenskou techniku, propojují údaje z různých senzorů, pomáhají vytvářet seznamy potenciálních cílů a mohou doporučovat prostředek, kterým je výhodné cíl napadnout. AI tak přestává být pouze nástrojem analytika. Začíná se stávat součástí samotného mechanismu vedení války.

Rozhodující změnou proto nemusí být okamžik, kdy se na bojišti objeví robot schopný samostatně vystřelit. Mnohem důležitější může být chvíle, kdy umělá inteligence převezme stále větší část procesu mezi objevením protivníka a jeho zničením.

Právě zde vzniká nový závod ve zbrojení. Nejde už pouze o rychlost rakety, dostřel děla nebo počet dronů. Jde o rychlost získání informace, jejího pochopení a přeměny v rozhodnutí. NATO tuto změnu popisuje poměrně otevřeně. Alliance Digital Strategy přijatá v lednu 2026 stanovuje jako jeden z hlavních cílů informační a rozhodovací převahu a počítá s datově řízenou spoluprací člověka se strojem. Projekt Next Generation Targeting jde ještě dál. Má propojit data, pravidla nasazení, záměr velitele a právní limity do automatizovaného targetingového systému a zkrátit dobu mezi informací a rozhodnutím o více než 50 procent. NATO přitom výslovně zdůrazňuje, že lidský úsudek má zůstat konečnou autoritou.

Právě toto ujištění ale zároveň ukazuje, kde leží největší problém budoucnosti. Pokud stroje dokážou informace získávat, zpracovávat a předávat rychlostí nesrovnatelnou s lidským rozhodováním, může se člověk postupně stát nejpomalejším článkem celého systému.

Amerika staví systém, který má vidět válku rychleji než člověk


Podle podrobné analýzy CSIS zveřejněné v červnu 2026 obsahuje Maven Smart System mimo jiné správu cílů, počítačové vidění, plánování podporované AI a generativní umělou inteligenci. Systém dokáže propojit informace o cíli s údaji o vlastních dostupných prostředcích a algoritmicky navrhnout a seřadit prostředky vhodné k útoku. Uživatelé pak mohou celý proces z jednoho prostředí kontrolovat a řídit.

To je zásadnější změna, než může technický popis naznačovat. Tradiční velitelský systém stojí na lidech, kteří získávají informace z různých zdrojů, předávají je mezi pracovišti, vyhodnocují je a připravují varianty dalšího postupu. Umělá inteligence může značnou část tohoto procesu dramaticky urychlit.

Rozdíl už lze alespoň částečně měřit. CSIS uvádí zkušenost amerického 18. výsadkového sboru ze série cvičení Scarlet Dragon v letech 2023–2024. S využitím Maven Smart System dokázala přibližně dvacetičlenná targetingová buňka dosáhnout výkonu srovnávaného s targetingovou buňkou operace Iraqi Freedom, která využívala více než dva tisíce pracovníků. Přímé srovnání různých operací a období má samozřejmě své limity, technologický směr je ale zřejmý. AI umožňuje dramaticky zvýšit množství informací a cílů, které dokáže podstatně menší skupina lidí zpracovávat.

Právě zde vzniká strategický problém. Jestliže algoritmus dokáže cíl objevit během sekund, další software navrhne způsob jeho napadení a zbraňový systém může být připraven téměř okamžitě, lidské schvalování se stává časově nejpomalejší částí řetězce. Dokud proti sobě stojí systémy fungující podobným tempem, lze člověka v rozhodovacím procesu udržet relativně snadno. Jakmile však jedna strana některé kroky automatizuje a druhá nikoli, rychlost se může stát vojenskou výhodou. V moderním boji přitom mohou sekundy rozhodovat o tom, kdo vystřelí první.

Ukrajina vytvořila něco mimořádně cenného. Data skutečné války

Spojené státy mají obrovské technologické společnosti, satelity, výpočetní infrastrukturu a vojenské rozpočty. Ukrajina má ale něco, co nelze jednoduše vytvořit v laboratoři. Obrovské množství zkušeností a dat ze skutečné války.


Význam bojových dat je přitom obtížné přecenit. Umělou inteligenci nestačí naučit, jak vypadá tank na katalogové fotografii. Musí jej rozpoznat částečně ukrytý mezi stromy, pod maskovací sítí, v zákopu, v kouři, poškozený, při špatném osvětlení nebo zachycený nekvalitní kamerou pohybujícího se dronu. Právě skutečné bojové prostředí vytváří příklady, které nelze plnohodnotně nahradit simulací.

Tím vzniká úplně nový vojenský zdroj. Dříve armáda po bitvě získala zkušené důstojníky, nové taktické poznatky a informace o protivníkovi. Dnes může současně získat miliony digitálních záznamů použitelných k dalšímu výcviku algoritmů. Každý průzkumný let může vytvořit nová tréninková data, každá správná identifikace může model zpřesnit a každá chyba může pomoci systém upravit.

Právě zde se propojují předchozí dvě technologické revoluce. Elektronické bojiště vytváří nervovou soustavu, která shromažďuje a přenáší informace. Robotické systémy představují oči, uši a stále častěji také fyzické prostředky schopné jednat. Umělá inteligence se postupně stává mozkem, který má obě vrstvy propojit.

Senzor objeví objekt. AI jej vyhodnotí. Další software stanoví jeho význam. Velitelský systém navrhne vhodný prostředek. Robotická nebo jiná zbraň dostane úkol. Člověk dnes jednotlivé části tohoto řetězce kontroluje a schvaluje, ale čím více jeho kroků bude automatizováno, tím rychleji může celý systém fungovat. Tím silnější bude také otázka, zda člověk jednou nezačne rychlosti stroje překážet.

Největší hranice přijde, až algoritmus dostane právo zabít

Právě zde končí technologická debata a začíná problém, na který zatím neexistuje uspokojivá odpověď. Kdo bude rozhodovat o smrti? NATO u Next Generation Targeting výslovně zdůrazňuje, že technologie má rozhodování urychlovat, nikoli nahrazovat lidský úsudek. Do automatizovaného systému mají být zahrnuta pravidla nasazení, záměr velitele i právní limity a člověk má zůstat konečnou autoritou. Jenže technologický vývoj vytváří tlak opačným směrem.


To je mnohem zásadnější problém než populární představa humanoidního robota s puškou. Stroj nemusí mít ruce, nohy ani hlavu. Může existovat jako software běžící v datovém centru a současně koordinovat velké množství senzorů, dronů a zbraňových systémů rozptýlených po bojišti.

První známky posunu se už objevují i ve skutečné válce. Ukrajinský poradce ministra obrany a odborník na rádiové technologie Serhij Beskrestnov v červenci uvedl, že ruské síly v Záporožské oblasti začaly ve větším rozsahu používat autonomní variantu útočného dronu Molnija vybavenou AI. Podle jeho popisu měly tyto prostředky využívat palubní kameru a výpočetní systém a omezovat závislost na klasickém spojení s operátorem.

Veřejně dostupné informace zatím neumožňují nezávisle ověřit skutečný rozsah ani přesnou míru autonomie těchto systémů, proto by bylo chybou z ukrajinského tvrzení dělat důkaz masového nasazení plně autonomních zbraní. Směr technologického vývoje je však zřejmý.

Právě kvůli podobnému vývoji vydali 25. srpna generální tajemník OSN António Guterres a prezidentka Mezinárodního výboru Červeného kříže Mirjana Spoljaric společnou výzvu k vytvoření závazných mezinárodních pravidel pro autonomní zbraňové systémy. Varovali, že svět se nebezpečně přibližuje morální červené linii, kterou představuje autonomní zaměřování lidí stroji.


To je možná nejnebezpečnější mechanismus celého vývoje. Armády nemusí odstranit člověka z některých částí rozhodování proto, že by to ideologicky chtěly. Mohou k tomu být postupně tlačeny rychlostí protivníka. Jedna strana zautomatizuje rozpoznávání cíle, druhá odpoví automatickým přidělováním zbraní. První zkrátí proces lidského schvalování, druhá jej u některých kategorií cílů omezí ještě více. Vznikne závod, v němž bude každá další sekunda lidského rozhodování vnímána jako potenciální vojenská nevýhoda.

Právě tím se může umělá inteligence stát zásadnějším zlomem než mnoho předchozích vojenských technologií. Tank, letadlo, přesně naváděná munice i mezikontinentální raketa dramaticky zvýšily schopnost člověka ničit protivníka. Umělá inteligence otevírá možnost, že člověk jednou přestane být nezbytný i pro některé části samotného rozhodnutí, koho a kdy napadnout.

Technologicky ještě nejsme ve světě, kde by autonomní systémy plošně a bez lidského dohledu vedly válku. Bylo by fakticky nesprávné tvrdit opak. Jednotlivé stavební kameny takového systému ale už existují. Automatické rozpoznávání objektů, slučování dat ze senzorů, algoritmické doporučování zbraní, autonomní navigace, robotické platformy i software schopný řídit stále větší část rozhodovacího procesu.

Proto možná nejdůležitější otázkou příštího desetiletí nebude, která země vytvoří nejlepší vojenskou umělou inteligenci. Bude mnohem nepříjemnější. Která země jako první usoudí, že si už nemůže dovolit čekat na rozhodnutí člověka?



Zdroje: 1. NATO – Alliance Digital Strategy⁠; 2. NATO ACT – Next Generation Targeting Project⁠; 3. CSIS – What Is Maven Smart System, and What Does It Do?⁠; 4. CSIS – Defining Autonomy: Why Software, Not Drones, Will Decide the Next War⁠; 5. ICRC – Výzva OSN a Červeného kříže k pravidlům pro autonomní zbraně⁠