Svátek má: Vojtěch

Politika

Velikost textu:

Zbořil: Poválečné vypořádání se s kolaboranty s otazníkem

Zbořil: Poválečné vypořádání se s kolaboranty s otazníkem

<< NĚCO Z HISTORIE >> V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout osobu Richarda Bienerta, který se stal v roce 1945 ministerským předsedou a byl jím až do konce druhé světové války.

Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz
24. ledna 2024 - 02:20

Můžete nám k tomu něco říct pane Zbořile?

„Příběh Richarda Bienerta se neodehrává jen v období od jeho narození v 19.století a jeho úmrtí v roce 1949, ale má dokonce i svoji delší historii, která  souvisela s jeho vnučkou, která se snažila, i jako příbuzná Ferdinanda Peroutky,  téma Richarda Bienerta dostat na veřejnost. Žalovala tehdejšího prezidenta Miloše Zemana z nactiutrhání a ten spor v podstatě prohrála. A nebo, jak ona sama říkala, že sice soud uznal její oprávněné rozhořčení, ale argumentaci,  kterou ve svém odůvodnění výroku, byla vůči Richardu Bienertovi ne snad přímo pomlouvačná,  ale víc hanobící než ona by si představovala. To znamená, že na životních osudech Richarda Bienerta je vlastně možné ilustrovat osud člověka, který byl součástí mocenských složek státu za první, druhé a třetí republiky a zejména za Protektorátu Čechy a Morava,“ říká v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Trochu „policejního“ životopisu Richarda Bienerta…

„Richard Bienert začíná po válce a za tzv. první republiky už jako policejní prezident v Praze. Později, než je dosazen  do těch nejvyšších funkcích v letech Protektorátu, je dokonce několik dní zavřen. Myslím jen jeden den, ale na žádost Emila Háchy, protektorátního prezidenta je propuštěn z vězení,  a pokračuje ve své kariéře organizátora policie. Stal se už ministrem vnitra za  protektorátní vlády v době heydrichiády, což mu lidé později nemohli zapomenout, a nakonec se stane na velmi krátkou dobu a z vůle K.H. Franka předsedou protektorátní vlády. Jedna z dobových legend a pověstí (kterou z nám z vyprávění jedno z příslušníků tzv. vládního vojska,  vypráví o tom, že to souviselo se snahou K.H. Franka jet za americkou vojenskou autoritou, myslím že to měl být britský generál Harold R. Alexander v Itálii, a pokusit se vyjednat separátní mír spojený s předáním moci v Protektorátu vládě, ke které bylo vytipováno asi 105 lidí dočasně ubytovaných v Praze na Jenerálce. Ti v té době, na konci dubna 1945, o sobě ale ani nevěděli, jestli jsou zatčeni nebo zachráněni.


Události pak šly tak rychle, že už se žádný z těchto plánů nepodařilo ani částečně realizovat. Na té Jenerálce se všichni rozutekli už 4.května 1945, když se začalo mluvit o Pražském povstání a z té návštěvy Itálie sešlo, protože jednak to bylo absurdní, jednak ani K.H. Frank neměl prostředky k tomu, ne aby dojel do Itálie za velením spojenecké armády a jejím britským aristokratickým polním maršále Haroldem R. Alexandrem, ale vůbec, aby se dostal někam na Západ. Nakonec tohoto plánu využil, aby se pokusil utéct z Prahy do zajetí americké armády, a ta ho pak vydala československým autoritám po květnu 1945,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

Poválečné vypořádání se s kolaboranty…

„Richard Bienert byl hned po válce zatčen a ačkoliv byl ve špatném zdravotním stavu, byl vězněn, souzen a kupodivu při té vlně nenávisti, která ze vzedmula proti všem takzvaným kolaborantům po roce 1945, odsouzen jenom na tři roky. Kdo v tom hrál nějakou roli velkou nebo malou roli, zda třeba také k tomu nepomáhal Ferdinand Peroutka, o tom bych si vůbec nedovolil ani spekulovat, ale pravda je, že všichni předpokládali, že Bienertův trest bude ten nejvyšší. Nestalo se tak, ačkoliv prokurátor Tržický, a vím o tom od jednoho jeho pozdějšího spoluvězně, měl zájem na vyšším trestu. Prostě k tomu nedošlo.

Zajímavý je osud pana doktora Tržického, který pak byl po roce 1948 zatčen a vězněn dlouhá léta, myslím až do amnestie 1960, ale Richard byl tehdy vězněn tři roky, po svém odsouzení, a myslím, že byl dokonce i propuštěný na svobodu. Ale zemřel krátce potom, takže se nedožil ani nových soudů se svými soudci. A v roce 1949 už byl mrtvý,“ shrnuje Zdeněk Zbořil.

Mezi vinou a nevinou není jednoduché rozhodnout…

„A pak přichází ta epizoda, protože vnučka Bienertova si  vzpomněla, že je také příbuznou rodiny Peroutkových a dávala tyto dva osudy dohromady. Tento, proces, pokud si vzpomínám, se táhnul nejmíň tři až pět let. Odůvodnění soudu, které potvrdilo de facto „nedůstojné chování“ Richarda Bienerta za války, bylo velice detailně zpracované a vycházelo z názoru, že každý, kdo kolaboroval nebo spolupracoval s protektorátní vládou měl být nějakým způsobem potrestán. To je ovšem velká otázka, protože těch lidí, kteří by spadali do této kategorie bylo neuvěřitelně velké množství, ať už to byla přímá kolaborace, kdy spolupracovali s nějakými represivními orgány, jak se například vyčítalo rodině Havlových, a nebo to byla jenom forma spolupráce, jejímž cílem bylo udržet Barrandov v provozu, a živit nejenom goebbelsovskou propagandu v Protektorátu, ale dávat živobytí i spoustě herců, ale také spisovatelům, básníkům… To celé je vlastně dodnes stále ještě pod otazníkem.

Situace těch lidí, kteří byli pod dozorem okupační moci, byla velice obtížná a je třeba na lékárnických vahách vážit mezi jejich vinou a nevinou, to, jak pomáhali a jak škodili, protože to není, jak je vidět i na případu Richarda Bienerta, tak jednoduché rozhodnout,“ dodává Zdeněk Zbořil.


(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)



43-8974200277/0100

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX



Můžete nám k tomu něco říct pane Zbořile?

„Příběh Richarda Bienerta se neodehrává jen v období od jeho narození v 19.století a jeho úmrtí v roce 1949, ale má dokonce i svoji delší historii, která  souvisela s jeho vnučkou, která se snažila, i jako příbuzná Ferdinanda Peroutky,  téma Richarda Bienerta dostat na veřejnost. Žalovala tehdejšího prezidenta Miloše Zemana z nactiutrhání a ten spor v podstatě prohrála. A nebo, jak ona sama říkala, že sice soud uznal její oprávněné rozhořčení, ale argumentaci,  kterou ve svém odůvodnění výroku, byla vůči Richardu Bienertovi ne snad přímo pomlouvačná,  ale víc hanobící než ona by si představovala. To znamená, že na životních osudech Richarda Bienerta je vlastně možné ilustrovat osud člověka, který byl součástí mocenských složek státu za první, druhé a třetí republiky a zejména za Protektorátu Čechy a Morava,“ říká v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

Trochu „policejního“ životopisu Richarda Bienerta…

„Richard Bienert začíná po válce a za tzv. první republiky už jako policejní prezident v Praze. Později, než je dosazen  do těch nejvyšších funkcích v letech Protektorátu, je dokonce několik dní zavřen. Myslím jen jeden den, ale na žádost Emila Háchy, protektorátního prezidenta je propuštěn z vězení,  a pokračuje ve své kariéře organizátora policie. Stal se už ministrem vnitra za  protektorátní vlády v době heydrichiády, což mu lidé později nemohli zapomenout, a nakonec se stane na velmi krátkou dobu a z vůle K.H. Franka předsedou protektorátní vlády. Jedna z dobových legend a pověstí (kterou z nám z vyprávění jedno z příslušníků tzv. vládního vojska,  vypráví o tom, že to souviselo se snahou K.H. Franka jet za americkou vojenskou autoritou, myslím že to měl být britský generál Harold R. Alexander v Itálii, a pokusit se vyjednat separátní mír spojený s předáním moci v Protektorátu vládě, ke které bylo vytipováno asi 105 lidí dočasně ubytovaných v Praze na Jenerálce. Ti v té době, na konci dubna 1945, o sobě ale ani nevěděli, jestli jsou zatčeni nebo zachráněni.


Události pak šly tak rychle, že už se žádný z těchto plánů nepodařilo ani částečně realizovat. Na té Jenerálce se všichni rozutekli už 4.května 1945, když se začalo mluvit o Pražském povstání a z té návštěvy Itálie sešlo, protože jednak to bylo absurdní, jednak ani K.H. Frank neměl prostředky k tomu, ne aby dojel do Itálie za velením spojenecké armády a jejím britským aristokratickým polním maršále Haroldem R. Alexandrem, ale vůbec, aby se dostal někam na Západ. Nakonec tohoto plánu využil, aby se pokusil utéct z Prahy do zajetí americké armády, a ta ho pak vydala československým autoritám po květnu 1945,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

Poválečné vypořádání se s kolaboranty…

„Richard Bienert byl hned po válce zatčen a ačkoliv byl ve špatném zdravotním stavu, byl vězněn, souzen a kupodivu při té vlně nenávisti, která ze vzedmula proti všem takzvaným kolaborantům po roce 1945, odsouzen jenom na tři roky. Kdo v tom hrál nějakou roli velkou nebo malou roli, zda třeba také k tomu nepomáhal Ferdinand Peroutka, o tom bych si vůbec nedovolil ani spekulovat, ale pravda je, že všichni předpokládali, že Bienertův trest bude ten nejvyšší. Nestalo se tak, ačkoliv prokurátor Tržický, a vím o tom od jednoho jeho pozdějšího spoluvězně, měl zájem na vyšším trestu. Prostě k tomu nedošlo.

Zajímavý je osud pana doktora Tržického, který pak byl po roce 1948 zatčen a vězněn dlouhá léta, myslím až do amnestie 1960, ale Richard byl tehdy vězněn tři roky, po svém odsouzení, a myslím, že byl dokonce i propuštěný na svobodu. Ale zemřel krátce potom, takže se nedožil ani nových soudů se svými soudci. A v roce 1949 už byl mrtvý,“ shrnuje Zdeněk Zbořil.

Mezi vinou a nevinou není jednoduché rozhodnout…

„A pak přichází ta epizoda, protože vnučka Bienertova si  vzpomněla, že je také příbuznou rodiny Peroutkových a dávala tyto dva osudy dohromady. Tento, proces, pokud si vzpomínám, se táhnul nejmíň tři až pět let. Odůvodnění soudu, které potvrdilo de facto „nedůstojné chování“ Richarda Bienerta za války, bylo velice detailně zpracované a vycházelo z názoru, že každý, kdo kolaboroval nebo spolupracoval s protektorátní vládou měl být nějakým způsobem potrestán. To je ovšem velká otázka, protože těch lidí, kteří by spadali do této kategorie bylo neuvěřitelně velké množství, ať už to byla přímá kolaborace, kdy spolupracovali s nějakými represivními orgány, jak se například vyčítalo rodině Havlových, a nebo to byla jenom forma spolupráce, jejímž cílem bylo udržet Barrandov v provozu, a živit nejenom goebbelsovskou propagandu v Protektorátu, ale dávat živobytí i spoustě herců, ale také spisovatelům, básníkům… To celé je vlastně dodnes stále ještě pod otazníkem.

Situace těch lidí, kteří byli pod dozorem okupační moci, byla velice obtížná a je třeba na lékárnických vahách vážit mezi jejich vinou a nevinou, to, jak pomáhali a jak škodili, protože to není, jak je vidět i na případu Richarda Bienerta, tak jednoduché rozhodnout,“ dodává Zdeněk Zbořil.


(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)



43-8974200277/0100

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX





Ohrožuje podle vás nový migrační pakt bezpečnost naší republiky?

Ano
transparent.gif transparent.gif
72%
Ne
transparent.gif transparent.gif
14%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
14%