Povzdech má ale vadu: Okupační ptákovina nepředstavuje levicovou módu ani politickou infekci. Je to všední jednání osob v období od 16 let po vysokoškolský věk, upozorňuje publicista František Ročekv komentáři pro Prvnizpravy.cz.

 
V článku Ivo Strejček uvádí, že stovky studentů českých vysokých škol spáchaly „okupační stávku za klima“ s odpudivou podporou ministra školometství Balaše, který „stávkařům“ slabošsky vzkázal, že „neví, co by mohl studentům vytknout“, neboť „to, že mají zodpovědnost za svoji budoucnost, je jedině dobře“.

Souhlasím, že vzkaz Balaše prokazuje, že ministr je hloupý populista, ale jednání studentů bylo podle mne normální - v rámci jejich ontogeneze (vývoje jedince).

V roce 2017 jsem v článku o české politice a klanu ANO (http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-fenomen-klanu-ano-d03-/p_politika.aspx?c=A171122_210649_p_politika_wag) o fenoménu českých politických Lupičů/Pirátů napsal: „Piráti jsou spojováni s čerstvým demokraticky planoucím živlem, který prý může proměnit politický systém k lepšímu… Piráti se rekrutují převážně ze zástupu mladých, ale nepokojný duch přivádí do jejich řad i osoby starší 40 let. Piráti jako divoši české politiky ve skutečnosti zapadají do starého aktivistického modelu dobře známého od francouzské revoluce, ale více spíše z období 19. a 20. století.

Mladí byli hybnou silou různých čeření a revolucí a jejich cenu si uvědomili i fašisté a nacisté.

„Základní důležitost mládí pro aktivistický styl využili fašističtí vůdci od samého začátku. Ti, kdo jsou zoufalí, kdo trpí bídou a neštěstím,“ napsal Hitler v knize Mein Kamf, „tvoří důležitou základnu pro nacismus, ale my se obracíme především k četným šikům naší německé mládeže.“ (Noël O‘Sullivan, str. 79, Brno 1995) O’Sullivan též upozorňuje, že G. Mazzini toužící po revolučním kvasu v Itálii v roce 1831 založil „Mladou Itálii“, kde až na výjimky nebyl přijímán nikdo starší 40 let.

Bublající mládí podle profesora Příhody

Názory mládeže, pokud nepředstavují vědecké a technické novátorství, jsou nepodstatné. Pouze recyklují názory starších, kteří dokáží využít toho, že orientace na mladé lidi jako tvárnou biologickou hmotu, je výhodná.

Je na místě připomenout, na co nezapomněl emeritní senátor Jaroslav Doubrava ve své nové knize „Studená válka 3.0, Nejen o americko - ruské válce na Ukrajině“, která vyjde v roce 2023.

Připomenul profesora Příhodu.
Psycholog Václav Příhoda napsal úcty hodnou monografii o psychickém vývoji lidského živočicha, která je politicky  nadčasová.

Profesor Příhoda v 2. dílu čtyřdílné monografie „Ontogeneze lidské psychiky“ (SPN Praha, 1977, 4. vydání) psal o psychologii postpubescentů ve věku od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Uvedl, že v tomto období života se projevuje u mladého člověka nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, to srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím naznačoval, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se lépe v lidské společnosti pro jejich další život.

Též upozorňuje, že postpubescent někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování.“ (Příhoda, díl II., str. 59)

Proto revolta vůči rodičům a autoritám je samozřejmá a „…vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti… V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností.“ (Příhoda, díl II., str. 60)

K tomu Příhoda dodává: „…Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. (Příhoda, díl II., str. 83)

Ještě dodejme, že mladý člověk směřující k 20 roku života „ … se snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ (Příhoda, díl II., str. 88)

Mládež jako lovná zvěř ideologů

Pan profesor Příhoda si dobře všímal toho, že propaganda pracuje s tím, že mládež se rychle chytí na vizi nových obzorů. Vzpurnost, provokující sebevědomí postpubescenta a vzájemné neporozumění mezi generacemi a nespokojenost s jakousi zatuchlostí a malostí společnosti kolem mladého člověka, to vede k myšlence po nutné změně.  

Příhoda k tomu uvedl, že „…Turgeněv správně postihl, že nesvár rodičů a dětí je podmíněn dialektikou vývoje, že je jeho pákou. Jakýsi negativismus k názorům rodičů jako by se projevoval i v atmosféře doby: jezuité vychovali osvícence, ti opět zbožné a reakční romantiky, proti nimž vystoupili pozitivisté a dialektičtí materialisté, ale pozitivisté vychovali vitalisty, bergsonisty, holisty a posléze existencionalisty. V rodině se tedy děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností.“ (Příhoda, díl II., str. 60)

„Postpubescent daleko ještě není moudrý, ale je již rozumějící… počínají chápat, že mají v životě nějakou úlohu, která je jím přisuzována rodiči, učiteli…kamarády, i k níž se sami zaměřují…“ (Příhoda, díl II., str. 63)

Mládež tajtrlíkující „okupační stávku za klima“ (s přihlédnutím k profesoru Příhodovi) nic více nemůže dělat, protože dále nedohlédne: „Mladistvý člověk nemůže ještě přehlédnout celost vesmírného dění…nemůže postřehnout neustálou přeměnu všeho, neboť se mu jeví svět značně hotový, ani nesleduje tvoření nových kvalit z hromadění drobných změn. Je mu blízký výklad buď idealistický, nebo ryze mechanický. Uspokojuje jej toliko absolutní řešení otázek…“ (Příhoda, díl II., str. 85)

Přechod na vodíkový pohon bude méně zatěžovat než elektromobilníková hysterie, ale i to je řešení na půl cesty. To by mohlo být hlavním tématem studentského potěru místo okupační stávky o ničem. Ale to by chtělo zapojit mozek. To nehrozí, protože až na výjimky mladí jezdí na propagandu.

Příhodova čtyřdílná monografie vyšla koncem 60 let 20. století, ale dnes ještě více platí: „V současné společnosti je dána mládeži kdysi nedostupná příležitost účastnit se veřejných akcí a uplatňovat vlohy i elán…“ (Příhoda, díl II., str. 93)

Proto mládež je dobrým cílem manipulací. Ale mladí také představují výmluvu pro preferování různých politických triků. Např. nemalá část českých politických Pirátů patří mezi mladé a je proto spojena s iluzí jakého si pokroku, protože je spojována s počítačovou kulturou a prací v IT oblasti. Digitalizace je vydávána za signál progresivního moderního trendu.

Ve skutečnosti u mládeže jde o všední samozřejmost. Každá nová generace mladých má ráda novinky. Proto si rychle osedlá technické hračky, se kterými mladí lépe manipulují než postarší rodiče.

V článku/povzdechu „Okupační stávka za klima“ autor uvádí, že okupační klimatická taškařice je skandální nehoráznost, která vypovídá o atmosféře v části české vysokoškolské sféry i většiny západoevropských a amerických univerzit, což jsou místa, kde i dnes vítězí marxismus-leninismus.

Za Hitlera, při budování socialismu v 50 letech 20. století, při prosazování demokracie tam či onde, při prosazování islámu, při ekologické ofenzívě za něco nějak udržitelného. Ti, kdo z toho měli prospěch využívali a využívají  mládež v potu své naivity bojující za něco.

Že se jedná o psychologickou záležitost svědčí i to, že autor kritického článku Ivo Strejček upozorňuje: „Není vůbec žádným překvapením, že do stávky okupující auly škol vstoupili studenti škol uměleckých, škol nabízejících výuku sociologie a tzv. evropská studia, budoucí právníci a pedagogové. Na seznamu zúčastněných naopak chybí školy s technickým zaměřením, budoucí stavaři, strojaři nebo elektrotechnikové – ti, kteří budou muset tuto zemi budovat a starat se o ni - na rozdíl od „produktů“ oněch umělecko-sociálně-evropských škol s nejasným metodologickým instrumentáriem a bez vážného teoretického fundamentu.“

Je to logické, protože technicky zaměření lidé se spíše zajímají o reálné, ne politicky našlehané a spekulativní záležitosti. Politické žvásty využívají pro prosazování svých technických záležitostí.

Lze předpokládat, že duševní nestabilita ve společnosti bude posilovat, protože neustálé propagandisticky motivované nabízení zpravodajství ve dne v noci je ideálním prostředím k vytváření lidiček s obsedantní touhou neustále kontrolovat zprávy.

Časopis připomíná, že během posledních dvou let jsme prožili řadu znepokojivých globálních událostí, od pandemie COVIDu přes americko ruskou válku na Ukrajině až po rozsáhlé protesty, masové střelby a ničivé lesní požáry. U mnoha lidí může čtení špatných zpráv způsobit, že se dočasně cítí bezmocní a zoufalí.

Proto se nebojme o mládež. Část mládeže je stejně blbá jako za Hitlera, za Gottwalda nebo dnes za Fialy. A lepší to nikdy nebude. Ontogeneze má poslední slovo.

Post scriptum