Poslaneckou podbízivost učitelskému stavu nekomentuji, ale ptám se: je správné, že se do výdajové stránky státního rozpočtu formou indexace platů jisté části státních zaměstnanců zavádí další povinný automatismus? A skutečně se odvíjí kvalita vzdělání výhradně od toho, jak jsou učitelé placeni?

Učitel je státním zaměstnancem a tak musí, ač se mu to třeba i nelíbí, se svým státem „dýchat“. Daří-li se státu, nechť učitelům na platu přidává, je-li stát s hospodařením v úzkých, musí to – bohužel – pocítit i jeho zaměstnanci, tedy i učitelé. Považuji za nepřijatelné, aby stát – namísto rušení výdajových automatismů – množství takových automatismů rozšiřoval. Učitel si své povolání volí, státním zaměstnancem se stává dobrovolně, nikdo jej k takovému rozhodnutí nenutí. Je to jeho volba se všemi klady i zápory.

Kdyby kvalita vzdělávání českých žáků a studentů opravdu závisela na platovém ohodnocení jejich učitelů, bylo by to vlastně snadné. Ale ono to tak úplně není. Kvalita vzdělávání v českých školách je primárně určována probíhajícím rozvratem struktury vzdělání, kopírováním a slepým přejímáním překonaných a nefunkčních zahraničních vzorů. To jsou podstatné problémy s klesající úrovní českého vzdělávání. Ne v údajně nedostatečném platovém ohodnocení učitelů.

Na penězích učitelům ve složitých rozpočtových dobách Fialova vláda šetřit nijak nehodlá. Zato ministr financí Stanjura trvá na zrušení státní podpory stavebního spoření. Na existenci této státní podpory může být rozdílný názor, já však za posledních skoro třicet let neznám nikoho, kdo by se do sytému tohoto typu spoření nepřihlásil. Považuji od státu za prozíravé, když vyjadřuje drobným příspěvkem podporu těm, kteří nerozhazují, ale spoří. Stavební spoření se státním příspěvkem bylo jedním z účinných nástrojů, kterým reformní devadesátá léta přiměla lidi přemýšlet nejen o spoření, ale také o vlastní budoucnosti. Proč by to Stanjura a Fialou nezbourali? Vždyť je to jen „překonaný relikt devadesátek“, které již ostatně jejich ODS nijak nehájí.

Do konce tohoto roku zbývá pár dnů. S koncem roku skončí i cosi, co se nazývá „české předsednictví EU“. Jistý zahraniční novinář se mě před dvěma týdny ptal, které rozhodnutí českého předsednictví považuji za nejvýznamnější. Odpověděl jsem mu otázkou: která země předsedala EU bezprostředně před námi? Nevěděl (přestože to byla Francie - jedna z rozhodujících zemí), a tím si odpověděl.  Žádné předsedování – ve smyslu rozhodování – v EU neexistovalo, neexistuje a fakticky ani nikoho nezajímá. Je to jen cynická hra na demokracii a vzájemný respekt uvnitř EU.

Ale abych nebyl nespravedlivý, česká „eurošprťácká“ vláda svoji stopu přece jen zanechala: aktivně se podílela na urychlení zeleného radikalismu s názvem Green Deal, aniž by se alespoň pokusila nasypat trochu písku do evropského soukolí v době, kdy tomu vnější okolnosti přály. Až si na konci roku 2022 budou premiér Fiala a von der Leyenová spokojeně poklepávat na ramena, vzpomeňme si na to.