Svátek má: Jana

Komentáře

Tomáš Doležal a Jana Turoňová

politolog a právnička

Pravice a levice dnes: Kudy vede frontová linie?

V posledních letech se ve veřejném prostoru stále častěji vyskytuje názor, že tradiční dělení na stranicko-politickou pravici a levici je již dávno překonané a že se politický souboj dneška vede na základě jiného typu štěpení, které je mnohem podstatnější a důležitější


Pravda je taková, že pravolevé dělení politického spektra stále existuje, ale ten hlavní názorový střet dneška se skutečně vede po jiných liniích.

Současná doba je charakterizována střetem mezi konzervativci a liberály (případně progresivisty). Obé přitom najdeme, byť v různých podobách,  jak uvnitř pravice, tak uvnitř levice.

Překážkou k pochopení tohoto fenoménu je často pojmové zmatení, které současnou politiku charakterizuje. Zamlžuje také chování a motivy jednotlivých politických aktérů, nahrává úvahám o populistech a extrémistech a dělá z voličů oběti propagandy.

Má k sobě dnes blíže konzervativní levičák s konzervativním pravičákem? Nebo levicový konzervativec s levicovým progresivistou, případně konzervativní pravičák s liberálním pravičákem? To jsou otázky a fenomény, ve kterých se dnes běžný volič jen stěží orientuje.

Co je důležité v tomto kontextu formulovat především:
Ekonomičtí liberálové vyznávají bezbřehou dominanci trhu a velkého kapitálu na úkor všeho ostatního, podporují nadnárodní korporáty, jejich oligarchii a v podstatě legitimizují jejich vlivové působení.

Tento směr je blízký spíše jedné části pravicového politickému spektru (pokud jde ruku v ruce s tím konzervatismus v rovině hodnot), ale můžeme hovořit i o levicových liberálech, kteří se vyznačují tím, že proti popsanému stavu nic nenamítají a tiše se stávají jeho součástí.

A jako „bonus“ vyznávají naprostý morální, mravní a (bez)hodnotový relativismus rozkládající společnost tzv. hodnotový relativismus – tedy stav, kdy „všechno je dovolené“, žádné trvalé (tradiční) nadčasové hodnoty
a společenské nstituce  neexistují.

Progresivisté se zase primárně zaměřují na jiné otázky než ty ekonomické. Nekontrolovaně se vrhají do nové kulturně-společenské revoluce a boří přitom i doposud nezpochybnitelné přírodní (přirozené) zákony.


Vůbec nejhorší je pak kombinace těchto dvou přístupů či směrů – ekonomického ultrraliberalismu a kulturně-společenského progresivismu se společně sdíleným přesvědčením o primátu ničím neomezované „svobody“ a individualismu.

Konzervatismem dneška je politický a filosofický směr, který stojí vedle těchto dvou ideologií a je jim konkurencí. Vyznává staletími ověřený přístup ke světu, konzervativní vidění společnosti a víru v tradiční hodnoty. Odmítá extrémní experimenty se společností, s rodinou, s výchovou či se vzděláváním mládeže.

Taktéž se staví proti primátu nadnárodních oligarchií a jejich vlivu na domácí (národní) hospodářskou politiku. V ekonomické oblasti se opírá o národní kapitál a má zásadní potřebu definovat (a obhajovat) národní zájmy.
Takový přístup může být ovšem vlastní i sociálnímu demokratovi či komunistovi.

Další podstatná věc:
Zatímco pro liberální  a progresivistické  utopie a jejich cíle jsou národ a národní stát překážkou, pro  konzervatismus jsou naopak základním předpokladem a klíčovým východiskem. Konzervatismus vyznává primát národa a státní suverenity.

Levicoví socialisté, sociální demokraté a komunisté jsou v tomto směru v současnosti rozštěpeni, stejně jako původní tradičně konzervativní (a současně ekonomicky neliberální) pravice, jejíž část začala inklinovat k novému internacionalismu či dokonce evropskému federalismu. Klasickým příkladem jsou zejména evropské lidové či křesťansko demokratické strany.

Zatímco tzv. nová levice, zejména západoevropské socialistické, sociálnědemokratické a komunistické strany a zelení (včetně pirátských stran) dnes jednoznačně vyznává (vedle relativismu a progresivismu v hodnotových otázkách) nadnárodní koncept a federalizaci Evropské unie a národní státy považuje za přežitek a vlastenectví a patiotismus za nebezpečné a škodlivé postoje, některé strany tradiční levice (zejména) ve střední Evropě (z těch nejznámějších slovenský SMER či česká KSČM) naopak považují zachování národní suverenity (nejen v rámci EU) za jeden z klíčových pilířů své politiky a programatiky.

V tomto kontextu můžeme hovořit o novém typu levice, který již dříve definovali Petr Drulák a Jan Keller jako tzv. levicový konzervatismus. Jedná se o důležitý fenomén dnešní doby, který stále více vystupuje do popředí české  (a ještě více slovenské) politické scény a nabývá na síle.

Vítězství strany SMER (celým názvem „SMER-Slovenská sociální demokracie“) v loňských slovenských parlamentních volbách, následný vznik koaliční vlády pod vedením jejího lídra Roberta Fica (spolu se stranou HLAS-Sociální demokracie a národně konzervativní Slovenskou národní stranou) a nedávné vítězství předsedy HLASu Petera Pellegriniho ve slovenských prezidentských volbách jsou zatím jeho nejsilnější projevy na evropské půdě.

Například dnešní hodnotový politický a ideový střet mezi SOCDEM a koalicí Stačilo se vyznačuje právě střetem mezi levicovým liberalismem a konzervativní levicí.

Norský politolog Stein Rokkana v roce 1967 popsal čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států, které vedly ke vzniku novodobých masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin.

Tato štěpení formuloval teritoriálně a funkčně a popsal tak čtyři základní dlouhodobé politické konflikty, o kterých můžeme velmi obdobně hovořit i dnes, byť třeba v trochu jiných konotacích a kulisách.

Jde o tyto konflikty:
centrum versus periferie (který dnes probíhá mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie), církev versus stát (dnes transformovaný do hodnotového sporu zastánců tradičních společenských hodnot a hodnotových relativistů), město versus venkov (v současnosti spíše společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt, jak ostatně dokládá volební geografie, politický konflikt mezi městskou a venkovskou společností), zaměstnavatelé versus zaměstnanci: (nyní výrazněji akcentovaný po linii korporátní kapitalismus versus národní ekonomika a drobné živnostenské podnikání.

Pokud máme definovat zásadní dělící ideové příkopy v politické aréně dneška, můžeme tak  - v návaznosti na teorii Steina Rokkana  - učinit například takto:
  1. vztah (politických stran) ke kulturně-civilizačním hodnotám, tradicím a podobě uspořádání společnosti,
  2. vztah k národní suverenitě, národnímu státu, národním zájmům a nadnárodní politické a ekonomické integraci,
  3. vztah ke globálnímu a korporátnímu kapitalismu a trhu, resp. k sociálnímu státu a sociální spravedlnosti,
  4. vztah ke svobodě a lidským právům a k jejich omezování.
A pod tímto prizmatem si již nevystačíme s tradičním pravolevým dělením, jelikož zde se subjekty a síly hlásící se k politické pravici či levici štěpí uvnitř „svých“ ideologických bloků.

A naopak - na společné „straně barikády“ zde stojí pravicoví a levicoví konzervativci proti levicovým a pravicovým liberálům.

Na těchto příkladech vidíme, že levice a pravice nejsou v žádném případě synonymy pro jednoznačně definované politické ideologie, ale že jde dnes spíše o určité prostorové metafory, resp. o charakteristiky, které nepopisují komplexní programatiku jednotlivých politických subjektů, ale něco jiného, obecnějšího.

Chceme-li dnes pochopit dění na české a evropské politické scéně -  a v podstatě pochopit i tyto procesy v celosvětovém měřítku - musíme se oprostit od levo pravého dělení dvacátého století (resp. od dominance tohoto typu politického dělení), se kterým jsme vystačili do konce Studené války.

V průběhu devadesátých let a začátkem jednadvacáteho století se nám začaly postupně rozevírat nůžky mezi liberály a konzervativci  - a dnes proti sobě tyto dvě skupiny politických ideologií a proudů stojí zcela otevřeně.

Tento boj probíhá naplno a je třeba si jasně uvědomit, co každý z těchto proudů dnes představuje.   Ostatně - není to nic zcela nového a revolučního.

V době zrodu moderních evropských národních států,  přechodu od feudalismu ke kapitalismu a vzniku politických stran (a s nimi spojených ideologií) byly právě liberálové a konzervativci (do doby masového - a se vznikem všeobecného volebního práva neoddělitelně spjatého - nástupu politického socialismu) /ú/hlavními politickými a myšlenkovými protivníky.

A do velké míry i synonymy pro politckou pravici (konzervatismus) a levici (liberalismus).

Takže z tohoto pohledu jde vlastně o jakýsi návrat ke kořenům.

O jaké kořeny jde? A jak se od té doby proměnilo pojetí (a překrývání)  prostorového a ideologického dělení ideologicko politického spektra? A existuje i politický střed. A pokud ano, čím je reprezentován? A co z toho vyplývá pro politický souboj dneška?

Samé otázky. Určitě se k nim brzo vrátíme.

Tomáš Doležal a Jana Turoňová

Uvítali byste, kdyby se šéfem Evropské komise stal maďarský premiér Viktor Orbán?

Ano
transparent.gif transparent.gif
81%
Ne
transparent.gif transparent.gif
10%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
9%