Tedy přesně to, co Trump v předvolebním souboji s Bidenem a posléze Harrisovou sliboval: okamžité a rázné zakročení proti nelegální migraci, zásah proti gangům a drogovým kartelům, skoncování se zeleným blouzněním, návrat k normálnosti, ve které existují pouze dvě pohlaví: muž a žena, Amerika se vrátí ke svým rezervoárům fosilních zdrojů energie, školy přestanou vyučovat žáky nenávisti ke své zemi či progresivistické bláboly a také, velmi podstatné, potvrzení, že americký prezident chce být napříště mírotvorcem. Optimistické.

Bidenovi, Harrisové a některým přítomným Demokratům se Trumpova slova neposlouchala dobře. Dobře se ovšem poslouchala té většině amerických voličů, kteří si Trumpa (po bidenovském chaosu) přáli mít v čele své země. Nakolik se mu podaří své sliby uvést v realitu, to teprve uvidíme. Co už ale cítíme, je nervozita, strach a děs v očích představitelů Evropské unie. Ostatně jeden z vedoucích úředníků Evropské komise to s hrůzou v hlase řekl za všechny: „Bojíme se, že Trumpovo prezidentství bude mnohem horší než to první“. Kéž by pro evropské instituce bylo, chce se mi dodat.

Proč se tedy Evropská unie Trumpa tak bojí?

• EU svými regulacemi a dotacemi, svou hospodářskou politikou, svým soustavným útokem na trh natolik zničila evropský průmysl a zemědělství, že se z velké části našeho kontinentu stal v porovnání s rostoucími světovými centry ekonomický trpaslík. Kdyby byla Evropa hospodářsky silná a zbytku světa určovala rytmus hospodářského života, žádné americké ekonomické politiky by se bát nemusela;

• Dokonce i Christine Lagardeová, prezidentka Evropské centrální banky, na konci roku 2024 prohlásila: „Evropská unie se prudce propadá v nových technologiích, které ženou hospodářský růst v jiných částech světa vpřed … Pouze čtyři špičkové technologické firmy se sídly v Evropě patří mezi padesát nejvyspělejších firem světa.“ Přeloženo do normálního jazyka: EU je prostě v tak katastrofálním stavu, že tuší, že Trumpovu heslu „Amerika znovu největší“ nemůže v konkurenci odolat;

• EU se bojí Trumpovy politiky, protože neví, co se z ní „přelije“ do Evropy. Nepřivítají nadšeně zdejší voliči Trumpovu antiimigrační politiku? Vždyť řada členských států EU má s migrací ohromné, leckde už neřešitelné, problémy;

• Trump definitivně opouští politiku zeleného bláznění, spalovací motory v USA čeká další budoucnost. EU v celém tom svém Green Dealu zůstává sama jako onen pověstný „kůl v plotě“. Co na to řeknou skomírající evropský průmysl a voliči?

• A co s progresivismem, co s povinným feminismem a genderismem, které již americké firmy jedna za druhou veřejně opouštějí? Co si progresivisté v EU počnou s Trumpovou jednoznačnou tezí „zdravého rozumu“, že existují jenom dvě pohlaví – muž a žena?

• Evropské instituce si už v éře „Trump“ příliš dlouho ani nevystačí s osočováním „krajní pravicí“ těch evropských politických stran, které vidí v Trumpovi ideologického spojence. Maďarsko, Rakousko, Itálie, Německo či budoucí Francie jsou toho příkladem. Voličům už zjevně takové „eurokádrování“ nevadí a jsou rozhodnuti volit podle svých skutečných priorit ty, kteří nabízejí řešení jejich složitých problémů;

• Z Trumpovy „postinaugurační“ Ameriky přicházejí pro EU další děsivé zprávy: nejen Muskova síť X, ale Zuckerberg na sociálních sítích Mety a dokonce donedávna „cenzurní příklad“ Google prohlašují, že s rozdělováním na „informace a dezinformace“ končí. Co na to Jourová?

• Jak to bude s rusko-ukrajinským konfliktem? Nedomluví se nakonec Trump s Rusy tak, že názory evropských špiček, které po léta spor na východě Ukrajiny namísto zklidnění vyhrocují, už nebudou nikoho zajímat? Co bude EU dělat, až v tom zůstane sama?

• Ovšem ta největší hrozba, která s Trumpem přichází, je hrozba debyrokratizace, hrozba ztráty teplé úřednické židle a neschopnost úředníků přijmout „trumpovskou“ realitu, že by mohli přijít o svůj „politický vliv“. To je pro evropskou (ale i národní) byrokracii představa nepředstavitelná.

I kdyby se Donaldu Trumpovi nepovedlo všechno, co si předsevzal (a svá očekávání nepřehánějme), hrůza z jeho inauguračního projevu musela Brusel zaplavit. Ovšem jen dočasně, jak nás zkušenost s evropskými institucemi již naučila. Ačkoliv je Donald Trump nadějí na politiku pro normální lidi s normálními problémy, instituce EU – až se „oklepou“ – se budou svých katastrofálních politik držet zuby nehty a – přitvrdí.

Je téměř jisté, že Brusel i nadále pojede beze změny a zarputile svým „močálem černým kolem bílých skal“. Změna totiž nepřijde z Bruselu, ta přijde pouze skrze nespokojené a rozzlobené voliče v jednotlivých členských státech. Podobně jako v USA.