Co si občané myslí o tom, kdo a jak by měl potenciální nebezpečí řešit? Pojďme se na to podívat.
              

Začněme pozitivně. Jestliže v roce 2017 se ještě každý desátý občan domníval, že by naši bezpečnost měla zajišťovat Evropská unie, oceňme, že se lidé tohoto naivního názoru zbavují a že stále více občanů chápe, že není v povinnostech ani v možnostech Evropské unie starat se o bezpečí uvnitř členských států.

Ale kdo by tedy měl bezpečnostní rizika a konflikty na našem území řešit? Tady už moc pozitivních výsledků nenajdeme. Vidíme totiž, že procenta občanů, kteří spoléhají na to, že bezpečnostní rizika a konflikty na našem území vyřeší stát, v posledních letech výrazně narůstají. Zároveň je z tabulky zřejmé, že počet obyvatel, domnívajících se, že by při zajišťování bezpečnosti měl stát spolupracovat s občany, výrazně klesá.
S jistou mírou zjednodušení můžeme konstatovat, že s rostoucím pocitem ohrožení klesá ochota lidí se do řešení potenciálních nebezpečí zapojovat, jinými slovy že čím více se cítíme ohroženi, tím více spoléháme na pomoc někoho zvenku.

Do jaké míry je toto zjednodušení namístě, nám ukáží odpovědi na následující otázku…


Bohužel vidíme, že většině z nás se doopravdy nechce podílet se na řešení případných závažných bezpečnostních konfliktů.  

Je aktuální počet občanů ochotných a schopných se do řešení válečného konfliktu aktivně zapojit (13,2 %) velký, nebo malý? Všimněme si, že tato skupina „odvážných“ by se mohla více než zdvojnásobit, kdyby lidé věděli, jak mohou pomoct a že někdo o jejich pomoc stojí. Neměl by se nad tím někdo zamyslet? Současná praxe spíše vypovídá o tom, že stát o aktivní spolupráci lidí příliš neusiluje. Myslím, že je to škoda.

Je extrémně rychlé zvětšování skupiny lidí, kteří zásadně odmítají aktivní zapojení do válečného konfliktu (meziroční nárůst z 13,5 % na 24,2 %) normální, očekávatelné, pochopitelné, nebo naopak překvapivé, varující a nebezpečné? Hlavou se mi honí spousta souvislostí, pomocí kterých se snažím sám sobě objasnit, proč lidé odpovídali právě takto. Ale doba je složitá, proto není ani lehké vynášet jednoznačné soudy a hledání pravdy je čím dál obtížnější.

Včera jsem se podělil o uvedené výsledky průzkumu s kamarádem a zjistil jsem, že on, na rozdíl ode mě, má jasno. Lidi jsou podle něj dnes ještě jakž takž ochotni řešit problémy, které si způsobili sami, ale nechtějí se podílet na „hašení požárů“, které zapálil někdo jiný. Jeho konkrétní vysvětlení znělo jako prásknutí bičem: „Jestli u nás bude válečný konflikt, rozhodně ne proto, že by si to občani přáli, ale proto, že nás do konfliktu naženou vládnoucí elity. Tak se pak nediv, že to lidi odmítají řešit“.

Snažil jsem se nesměle oponovat, že jsme přece jeden národ, jedno společenství, že tady jsme doma, že když hoří střecha sousedovi, měli bychom i my přiložit ruku k dílu, ať už oheň zapálil kdokoli, a zároveň se chovat a jednat tak, aby za nás nikdo nemusel ty horké kaštany z ohně tahat atd., atd. Když jsem pokračoval, že politiky, kteří nás zastupují, jsme si demokraticky zvolili…, mávl jen rukou a přešel na jiné téma. Má prostě jasno a netrápí se složitostmi. Jak to vidíte vy?