Většinu své minulé glosy jsem věnoval zamyšlení nad otázkou, zda má část českých turistů nárok na pomoc státu, když na jejich dovolené na malé části ostrova Rhodos vypukl požár. Tomuto tématu se ve své páteční glose také věnoval Václav Klaus a v pondělí i Jiří Weigl. Vidíme problém stejně:  lidé se svobodně rozhodují, dělají vlastní rozhodnutí – a ta nesou rizika. Stát tu nemá sehrávat roli „opatrovatele“, na kterého nároková společnost přenáší své vlastní problémy a na úkor zbytku daňových poplatníků žádá po státu jejich řešení.

Dnes ještě k tomuto tématu – skutečně vážnému, neboť je jedním ze symbolů dnešní doby - dodám text mailu, který mi poslal jeden z našich čtenářů (a který mi povolil i zveřejnění jeho slov). Píše doslova (nekráceno, neupravováno):

„Souhlasím s vámi, že člověk má být zodpovědný především sám za sebe a nečekat, že stát ho vyseká z každého nepohodlí. Momentálně jsem na řeckém Rhodu a dovolím si k Vaší řecké glose přidat ještě poznámku: Způsob, jakým o požárech informují česká média, je opět typu Covid či Ukrajina. Přehnané a často i vysloveně lživé zprávy generalizující informace z jednoho místa na celý ostrov a zneužívající cokoli, co se hodí, např. typický řecký chaos na letišti má mít údajně něco společného s požárem, což v žádném případě nemá. (Co s požárem možná souvisí, ale nikdo o tom ani nemukne, jsou neuvěřitelně zanedbané elektrické rozvody - hasiči u nás by podobné objekty ihned zavřeli.) Ve výsledku nám neustále volá vyplašená rodina a kamarádi, jestli jsme v pořádku a jak to v té hrůze snášíme. Odpověď zní dobře, 20 km od požáru o ničem nevíte.“

Děkuji za tato slova, která jsou autentickým popisem situace na Rhodu a důkazem, jak bezostyšně a nehorázně manipulují média s veřejným míněním. A nejen v případě Rhodosu…

Kam s Gogolem?

Ve své pondělní glose se Jiří Weigl, mimo jiné, věnoval důsledkům rozhodnutí vlády, kterým bylo ruským sportovcům zakázáno účastnit se soutěží na území České republiky. Odnesl to tenisový turnaj v Praze. Ne tenistky samotné. Ty budou hrát jinde po celém světě (kromě České republiky). Každý fiftýn je přece ideologický. Pamatujeme si to, že? Takhle se k západním sportovcům chovali komunisté. Proč si to nezopakovat.

Škoda jen, že Bek, ministr školství to zdůrazněme, který návrh sankčního usnesení vládě předkládal, zůstal na pověstné „půli cesty“. Je-li dnešní českou vládní reprezentací považován sport za „ideologickou diverzi“, co takhle díla ruských autorů. Taková Vojna a mír L. N. Tolstého, není to náhodou oslava ruského nacionalismu? A leží-li hrabě Bolkonskyj těžce raněn na bojišti u Slavkova, dívá se do oblak a přemýšlí o smyslu života a smrti, o válce a míru, nejsou to pro dnešního čtenáře nebezpečné ruské myšlenky? Co role ruského pravoslaví v Tolstého Vzkříšení? A to již nemluvím o Dostojevského Raskolnikovovi, muži, který spáchal odporný čin a pak složitě našel cestu k vlastní vnitřní nápravě? Má takový symbol ruské literatury mít místo v českých knihovnách? Ne, ne. Ministr školství Bek není ve svém protiruském tažení důsledný…

Měli bychom si také všimnout, jak podbízivě a nesvéprávně se europoslanec a pražský radní pro kulturu Pospíšil jel raději rovnou zeptat na ukrajinské velvyslanectví, jestli tady může vystupovat světová operní hvězda Anna Netrebko (a kouzlem nechtěného tak poodhalil, kde se zřejmě nyní tvoří páteř české zahraniční politiky). Ukrajinci rozhodli, že Netrebko v Praze ne, tak asi ne. Když už tam ale Pospíšil byl, mohl Bekovi vypomoci a zeptat se, jak se v případě zákazu ruské literatury postavit ke Gogolovi. Gogol se narodil v Soročincích v Poltavské gubernii na Ukrajině. Původem Ukrajinec, přesto je považován za jednoho z největších ruských spisovatelů. Kam s ním?

Brněnská primátorka Vaňková prý byla vyfocena s kokainem. Nejprve vše razantně odmítla, za pár dnů kostrbatě připustila. Z vedení ODS, do jejíchž řad Vaňková patří, už ale dnes zaznělo, že „na rezignaci to není“. Neodvážil bych se soudit (natož odsoudit). Pouze jsem se pousmál. Potvrdilo se, co dnes v české politice platí: pokud jsi z Brna, můžeš všechno.