Komentáře

Eduard Chmelár

historik, politický a mediální analytik

Cui bono?

Smrt 47letého ruského disidenta Alexejeje Navalného měsíc před prezidentskými volbami ve vězení, ve kterých nekandiduje a nikomu nevyhrožuje, je natolik nesmyslná, že vzniká klasická otázka římského práva cui bono (v čí prospěch).

Ale ať už to udělal kdokoliv (pravděpodobnost, že zemřel přirozenou cestou, považuji za velmi malou), Putinův režim se z odpovědnosti vyvléci nemůže. Minimálně ho nedokázal uhlídat. Během normalizace si Husákův režim dával mimořádný pozor na prominentní politické vězně. Věděl, že jsou pod mezinárodním dohledem, proto si dal záležet, aby se jim nic nestalo (sám Václav Havel měl nadstandardně zařízenou celu, exkluzivní lékařskou péči, přístup do bohaté knihovny, vlastní psací stroj). V tomto směru je Navalného smrt jednoznačným selháním ruského státu.

Na druhé straně mě fascinují bleskurychlé okamžité reakce západních politiků a novinářů, kterým je už dávno vše jasné, kteří znají odpovědi ještě dříve, než si kladou otázky a kteří sebevědomě prohlašují, že Putin zavraždil hlavního kritika ruské agrese na Ukrajině. Za prvé, Navalnyj byl kritik režimu, ne války. V otázce Krymu se choval jako ruský nacionalista a tvrdil, že patří Rusku. A za druhé, obrací se mi žaludek z toho, když toto tvrdí právě ti západní prominenti, kterým je jedno, že Julian Assange možná zemře ve vězení. Každý, kdo chce vědět, jak se dodržují lidská práva na Západě, by se na to měl zeptat nejznámějšího vězně svědomí Juliana Assangea. Mimochodem, kdo z nich se i jen slovíčkem zmínil o tom, že před měsícem zemřel v ukrajinském vězení kritik Zeleného režimu, americký novinář s chilskými kořeny Gonzalo Lira?

V každém případě, jak už víme na příkladu Jana Kuciaka, jsou kritici, kteří neohrožují režim jako živí, ale poslouží někomu jako mrtví.

Eduard Chmelár