Svátek má: Beáta

Zprávy

Velikost textu:

NI: Je Donald Trump ruským agentem? Stále nevíme!

NI: Je Donald Trump ruským agentem? Stále nevíme!

Závěr Muellera, že vyšetřovatelé „neprokázali, že se členové Trumpovy kampaně spikli nebo koordinovali s ruskou vládou v jejích aktivitách zasahujících do voleb“. Nebo to bylo jinak?, ptá se George Beebe v článku National Interest.

Donald Trump a Vladimir Putin
26. září 2020 - 11:40

Je Donald Trump tajný ruský agent? Vezmeme-li v úvahu počet knih a článků, které vzkřísily tuto starou otázku v posledních několika týdnech, nemohli bychom se divit, zda nějaký šílený vědec našel vzorec pro obnovení kolektivní paměti národa na rok 2016, tedy v době před velkým počtem nezávislých vyšetřovatelů Mueller, bipartisanské kongresové výbory a vysoce motivovaní mediální šmejdi se věnovali zkoumání vazeb mezi Trumpem a Ruskem. Závěr Muellera, že vyšetřovatelé „neprokázali, že se členové Trumpovy kampaně spikli nebo koordinovali s ruskou vládou v jejích aktivitách zasahujících do voleb“, byl široce akceptován.

Nebo to bylo jinak? Tim Weiner, bývalý reportér New York Times, tvrdí, že vyšetřovatelé se jednoduše vyhnuli otázce, zda je Trump ruským agentem, a zaměřili se na užší otázku tajné dohody o volbách. Ve výsledku tvrdí: „Stále nevíme, proč se prezident klaní Vladimíru Putinovi, vysílá ruské dezinformace, ohýbá zahraniční politiku tak, aby vyhovovala Kremlu. Stále nevíme, jestli má Putin něco na něj. Představa, že by někdo mohl rozumný věřit, že americký přístup po skončení studené války k Rusku a dalším částem světa selhal a vyžaduje přehodnocení, nebo že by americký prezident mohl mít důvod zpochybňovat vyšetřování nebo politické zájmy zpravodajské komunity, se zdá být lichá“.

Zdá se, že se tato představa také vyhnula Andrewu Weissmanovi a Peteru Strzokovi z vyšetřovací komise Muellera a FBI. Každý z nich prosazuje svou vlastní knihu s vysvětlením, proč měli pravdu, když podezřívali Trumpa ze zrady. Ani jeden však neodhalil žádné dosud neobjevené důkazy pro toto podezření. Podobně jako Weiner považují Trumpovo odmítnutí vzdát hold konvenčním americkým názorům na ruskou hrozbu za důvod zpochybnění jeho loajality. Strzok tvrdí, že Trump „není schopen dát na první místo zájmy našeho národa, že jedná ze skrytých pohnutek, protože nad ním existuje páka, kterou drží konkrétně Rusové, ale potenciálně i ostatní“. Stejně jako Weiner i on tak nenápadně naznačujíe že pokud se vyšetřovatelům podaří získat přístup k Trumpovým finančním záznamům, mohli bychom odhalit jinak nevysvětlitelné tajemství jeho neortodoxních názorů na Rusko.



Pak je tu Alexander Vindman, bývalý zaměstnanec Rady národní bezpečnosti, který byl naposledy viděn při výslechu ve  Sněmovně obviňující prezidenta, že využil zahraniční politiku k prosazení své domácí politické agendy, k nestydatému potlesku protitrumpovských mediálních osob, které dělají totéž. Trump podle něj nemusí být nutně vydírán Kremlem, ale přesto prosazuje zhoubné ambice Ruska, snad jednoduše proto, že obdivuje Putina. Proč tedy Vindman souhlasil s prací v Trumpově personálu NSC? "Myslel jsem, že s ním mohu potenciálně komunikovat, možná mluvit s jeho lepšími anděly, vysvětlit mu, že jeho představy o Rusku byly pro USA škodlivé."

Zda tato vzkříšená obvinění skončí a posílí lepší anděly volební politiky našeho národa, se teprve uvidí. Určitě však podkopávají naši schopnost vypořádat se s otravnou otázkou ruských volebních zásahů, což vyvolává podezření Trumpa, že zprávy o ruském vměšování nejsou nic jiného než politicky ostré útoky na jeho legitimitu. Čistým efektem je odradit ho od přijetí opatření, otrávit jeho již toxické vztahy se zpravodajskou komunitou a vyvolat komentáře o údajné podpoře Číny pro Bidena. Ztraceni uprostřed zloby je jakýkoli smysl pro přiměřenost a nuance ohledně volebního rušení a jeho možných motivací, jakákoli schopnost rozlišovat mezi trolly sociálních médií s nízkým dopadem, špičkovou změnou volebních hlasování a variacemi mezi nimi.

Dopad na naše širší jednání s Ruskem je stejně jasný: vytvořit politické prostředí, ve kterém jediným možným způsobem, jak zvládnout složité výzvy, které Rusko představuje, je stále tvrdší konfrontační přístup ke Kremlu, bez ohledu na výsledky z reálného světa. Pro Trumpa je nejlepším způsobem, jak čelit obviněním, že pracuje jménem Ruska, přijetí souboru sankcí a drsných vojenských opatření, která jsou přísnější, než jaká zavedly USA od uznání sovětské vlády v roce 1933. Pro demokraty , politická logika vytváří výzvy k ještě většímu zpevnění této již zpevněné linie. Pro-détente frakce, které kdysi měly během studené války domov v demokratických i republikánských stranách, téměř úplně zmizely.

Mezitím se bezpečný prostor v našem veřejném diskurzu pro nesouhlas s americkou ortodoxií v Rusku mikroskopicky ztenčil. Když americká vláda zahájí kontrarozvědné vyšetřování prezidentského kandidáta za významnou americkou politickou stranu, protože prosazuje přehodnocení našeho přístupu k Rusku, jen aby mu pomohly americké mediální velmoci, které si kdysi vážily občanských svobod, kdo z nás je v bezpečí před takovým osudem? Jaké jsou šance, že ambiciózní profesionálové na počátku nebo v polovině kariéry uvnitř nebo vně vlády USA kriticky prozkoumají prostor naší ruské politiky, protože vědí, že by to mohlo vyzvat k vyšetřování a profesionální exkomunikaci?

Odpověď je zřejmá. A pokud se to nezmění, budou stejně malé vyhlídky na úspěch v našem jednání s Ruskem a obtížný soubor výzev, které představuje.


Projev Donalda Trumpa na 75.výročním zasedání VS OSN

George Beebe je viceprezidentem a ředitelem studia v Centru pro národní zájem, bývalým vedoucím ruských analýz v Ústřední zpravodajské agentuře a autorem knihy The Rusko Trap: How Our Shadow War with Russia Could Spiral in Nuclear Catastrophe.

(rp,prvnizpravy.cz,nationalinterest,foto:arch.)