Svátek má: Blanka

Zprávy

Velikost textu:

Jiří Baťa: Poslankyně za Piráty hraje na falešné city

Jiří Baťa: Poslankyně za Piráty hraje na falešné city

Poslankyně pirátů Olga Richterová, lídryně koalice Pirátů a STAN v Praze připoměla den romského holokaustu, který si připomínáme 2. srpna, píše v komentáři Jiří Baťa.

Jiří Baťa
12. srpna 2021 - 06:20
Při této příležitosti požádala občany aby nezapomínali, jakými hrůzami si museli Romové za druhé světové války projít. Nutno poznamenat, protože paní Richterová to nezmínila, že za druhé světové války prošli nepopsatelnými hrůzami a útrapami také miliony lidí různých ras, barev pleti, vyznání apod. Lze ještě chápat, že její připomínka se týká onoho památného dne 2. srpna, ale to nic nemění na skutečnosti, že její připomenutí má také jiný význam., než pietní.
     
Je totiž před volbami a všechny politické strany se snaží, aktivizují, resp. nadbíhají potenciálním voličům. Piráti nejsou výjimkou. Paní Richterová to vzala tak říkajíc více po citové, než politické stránce. Nic proti tomu, jen je třeba vidět, že i Piráti spoléhají na přísloví, že „účel světí prostředky“! Chce  ujistit romskou komunitu, že občanům nejsou romští spoluobčané lhostejní. Ve své připomínce totiž zmínila jakési poučení,  že „Lidé jsou schopni téměř čehokoli. Dobrého, ale i zlého. Toho zlého zejména když sami sebe přesvědčí, že někdo má větší hodnotu a druhý je ‚podřadný‘. Jde (podle ní) o varování a poučení. Hodnotu člověka neurčuje to, jakou barvu kůže má, v co věří, nebo jakou má orientaci, ale to, kým je. Nedopusťme (říká paní Richterová), aby společnost zapomněla, čeho je schopna, když ztratí lidskost!“
   
Předně je nutné poopravit paní poslankyni v pojmenování této komunity, protože komunita zvaná Romové za druhé světové války, jak se zmiňuje ve své vzpomínce, neexistovalia až do devadesátých let minulého století. Paní Richterová se sice upřímně a lidsky vyjádřila vzpomínkou na památný 2. srpen 1944, kdy v koncentračním táboře v Osvětimi strážci nacistického Německa zavraždili přes 4 tisíce lidí - Romů a Sintů, ale pro absolutní realitu je nutno konstatovat, že nešlo o Romy ani Sinty, ale reálně o Cikány. Není nutné přikrašlovat drsnou realitu života této komunity, která do 90 let  byla u nás (stejně jako jinde ve světě) existenčně akceptována jako komunita Cikánů. Někteří útlocitní lidé toto výše uvedené  pojmenování komunity jako Cikáni budou nepochybně považovat za diskriminační, resp. rasově motivované, nicméně je to pouze konstatování holého faktu, neboť  mnozí žijící občané, kteří prožili léta do r.1989 nepamatují, že by se o této komunitě někdo zmínil nebo ji nazýval  jako Romy či Sinty. Ostatně velká část příslušníků této komunity se hrdě hlásí k původnímu názvu „Cikáni“! To nezmění žádné srdcervoucí vzpomínky paní Richterové a dalších, kteří svou (pohříchu ne vždy upřímnou) náklonnost k této komunitě umí velmi slušně využívat, např. v desítkách velmi problematických proromských neziskovek.
    
Paní Richterová mj. uvedla, že „Hodnotu člověka neurčuje, jakou barvu kůže má, v co věří, nebo jakou má orientaci, ale to, kým je.  To má jistě pravdu, jenže v případě dnešních Romů zdaleka či vůbec nejde ani o barvu kůže, ani o to, v co Romové věří nebo jakou mají orientaci, ale jde o to, že se ani dnes ve velké většině tato komunita nedokázala přizpůsobit podmínkám života a práce většinové části svých majoritních spoluobčanů.  Poslankyně Richterová hraje na falešné city když mluví o hodnotě člověka a říká, že hlavní je, jaký či kým je!


   
Právě proto je potřeba otevřeně říct, jací Romové jsou. Proč lidé veřejně vyjadřují či projevují nevoli vůči Romům. Jejich evidentní celospolečenský  negativismus je zřejmě otázka jejich rodových genů, což lze snad chápat, na druhé straně nemohou po většinové komunitě chtít, aby tyto jejich negativa  a způsob života trvale tolerovala. Většinová romská civilizační negativita (vyhýbání se práce a nerespektování zákonem daných povinností), jejich způsob života, povětšinou založený na různých dávkách, příspěvcích, resp. jiných výhodách vč. kriminální činnosti z velké části nejenže znepříjemňuje životy spoluobčanů, ale také vyvolává, slušně řečeno nespokojenost, nelibost a upřímně řečeno, zcela pochopitelnou nenávist.
    
Znovu je ale třeba zdůraznit, že v principu nejde o diskriminaci, rasismus, ale o zcela obyčejnou a pochopitelnou „nasranost“ většiny občanů, kterým není lhostejno, jak je jim „ujídáno“ z jejich chleba! Těch několik vzácných, civilizačně a společensky přizpůsobených a vzdělaných  jedinců čili výjímek mezi romskými občany (jim všechna čest) nemůže reputaci komunity Romů ani v nejmenším napravit. Tak jako „jedna vlaštovka jaro nedělá“, tak ani oni nemohou změnit pohled, hodnocení a přístup většinové komunity k romské menšině.
     
Máme-li, jak říká poslankyně Richterová, hodnotit člověka jaký je, pak výše uvedené mj. velmi stručné zhodnocení romské komunity zcela zřetelně říká, jaký člověk, v tomto případě Rom, je. To není ani pomluva, ani rasismus či diskriminace, ale holá skutečnost. S touto skutečností a fakty je potřeba trvale racionálně pracovat, pokud se má život Romů a bezproblémové spolužití s majoritními občany změnit. To ale nezáleží ani tak na občanech jako na samotné menšinové komunitě Romů. Jinak i nadále zůstane u nevraživosti a zmíněné nenávisti. A o tom by také měla pirátská poslankyně Richterová mluvit především.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)