Svátek má: Václav

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Srpnová předtucha

Jaroslav Bašta: Srpnová předtucha

Bez ohledu na rozmary počasí a plíživou pandemii nás naše veřejnoprávní média letos zásobují hlavně novými pohledy na historii, upozorňuje v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jaroslav Bašta
2. srpna 2020 - 03:20
                
Na jednu stranu to vítám, protože již před třemi stoletími ruský učenec Michail Lomonosov pronesl, že Národ, který nezná minulost, nemá budoucnost. Na druhé straně pak způsob, jakým nám  naši minulost servírují, až příliš připomíná postřeh George Orwella o ovládání budoucnosti. Za prvních sedm měsíců roku 2020 jsme se dověděli mnohé o tom, kdo vyhrál (případně nevyhrál) II. světovou válku, kdo nás osvobodil a kdo okupoval.
   
Některé dřívější slovní spojení se přestala používat, takže z německé nacistické okupace zbyla jen ta nacistická. Dá se z toho vyvodit, že v letech 1939 – 1945 jsme sousedili s jakýmsi dnes již zaniklým Nacistskem. Prahu nikdo neosvobozoval, nepočítáme-li vlasovce, ta se osvobodila sama. Podobných nečekaných odhalení bych mohl najít povícero, ale nejspíš nám je budou dávat na pokračování ještě na podzim, jak naznačuje útok České televize na prezidenta Ludvíka Svobodu.

  
Od světových dějin jsme se na konci června vrátili o sedmdesát let zpátky do naší již plně totalitní minulosti, kterou navždy bude symbolizovat proces s Miladou Horákovou a dalšími 11 obžalovanými. Milada Horáková byla odsouzena k trestu smrti a jako jediná žena v politických monstrprocesech 50. let popravena (spolu se Závišem Kalandrou, Janem Buchalem a Oldřichem Peclem). Bezesporu šlo o jeden z největších justičních zločinů v naší novodobé historii. Způsob, jakým naše média tuto připomínku sedmdesátého výročí popravy pojala, se stal součástí kampaně zaměřené jak proti KSČM, tak proti všem, kdo nesdíleli tuto poněkud bulvární formu připomínání minulosti.
   
Celkem logicky se vedlejší obětí mediálního běsnění stal historik a děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann kvůli svým tezím o komunistické minulosti. Je obviňován z relativizování historie a nedostatečného odsuzování zločinů minulého režimu. Novináři volají po jeho odvolání z postu děkana. Dopustil se totiž neodpustitelného hříchu, když se odvolával na zjištění historiků, kteří konstatují, že nacismus i stalinismus se vedle represivního aparátu opíral také o celospolečenský konsenzus. Michal Pullmann říká to, co málokdo chce slyšet – totiž, že diktaturu, teror a vraždění neměl na svědomí jen stranický aparát a komunistická nomenklatura, ale podílela se na něm také tehdejší československá společnost. (Stačí připomenout rezoluce požadující trest smrti pro souzené v politických procesech.) A právě v oné celospolečenské podpoře vidí hlavní důvod, proč totalitní režim přežil tak dlouho.
   
Musím se přiznat, že mně osobně se podobný náhled na dějiny trochu příčí. Od šedesátých do devadesátých let jsem byl konfrontován s postupným odhalováním zločinů stalinismu a jeho pohrobků. Stal jsem se úředně puncovaným nepřítelem režimu, když jsem byl nejprve odsouzen za podvracení republiky, pak jsem podepsal Chartu 77 a vedli mě jako nepřátelskou osobu. Ale zároveň chápu, že mechanismus vzniku a fungování totality musíme studovat. Zaměření pullmannovců (tak některým historikům nadávají) na každodennost a tichou celospolečenskou podporu minulého režimu o tom může hodně vypovědět. Demokracie je diskuse. I o věcech, které se nám nelíbí.
   
Závěrem bych se chtěl podělit o jednu perličku. Hledal jsem práce historiků, o nichž píše M. Pullmann, že objevují demokratický rozměr stalinismu. Při té příležitosti jsem narazil na jeden kuriózní a aktuální Stalinův citát: „Vždycky jsem si myslel, že demokracie je vláda lidu, ale právě soudruh Roosevelt mi jasně vysvětlil, že demokracie je vláda amerického lidu.“
   
Trochu se bojím, aby nám soudruh Biden příští rok nevysvětloval, že demokracie je vláda amerického černého lidu. Pardon Černého.
   
V tomto měsíci nás čeká 52. výročí 21. srpna. S ním se pojí další propagandistické kouzlo. Sice nás přepadla vojska pěti států Varšavské smlouvy a pak jsme v Československu měli dočasně umístěná sovětská vojska, ale poslední dobou bývá zvykem hovořit o ruské okupaci. Možná proto, že se nemluví o té předchozí německé.

(rp,prvnizprav.cz,foto:arch.)