Svátek má: Bartoloměj

Politika

Velikost textu:

Čermák: Na sudetoněmeckých dnech se asi na Lidice nevzpomínalo

Čermák: Na sudetoněmeckých dnech se asi na Lidice nevzpomínalo

Může se to zdát všechno trochu divné. Ani po více než 80 letech, kdy tehdy ještě českoslovenští občané německé národnosti učinili osudové rozhodnutí a přidali se ve značné většině na stranu nacistického Německa, není klid, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimir Čermák.

Vladimír Čermák
11. června 2019 - 07:20

Tím se k nacistickému Německu přihlásili jako ke své vaterland  poté, co zahrnuli ovacemi wehrmacht obsazující české pohraničí a vyštvali z tohoto území statisíce Čechů. Ale ani 74 let poté, co byli nuceni opustit zemi, kterou neměli rádi, neztratilo to vše pro nás ani pro ně nic moc na své ožehavosti.

Už tři generace prožívají znovu a znovu emoce s tím spojené. K jistým posunům v tomto dění ale přece jen došlo. Ani mě, Čechu který se narodil až po válce, a jehož matka své dětství a mládí prožila v Březně u Chomutova  jako Češka v prostředí, kde se mluvilo především německy, nenechává tato minulost netečným.

Nemyslím si, že bychom měli mít něco proti tomu, aby se sudeťáci  na sjezdech svého sdružení někde v Bavorsku (ne však v Čechách!) scházeli. Ať si tam mluví a vzpomínají. Přece nejsme jako oni. S mojí mámou všechny její německy mluvící kamarádky přestaly (šlo o šestnáctiletá děvčata) v roce 1937 mluvit, protože jim to doma zakázali. A brzy poté musela s celou rodinou opustit dům, který si tam postavili a rychle se odsunout do vnitrozemí. 

Takových příběhů - jako vystřižených ze seriálu Vlak lásky a naděje - bylo tehdy hodně. Nenechává mne ale chladným účast jednoho z prominentních lidovců, konkrétně současného velvyslance ČR Podivenského, na této akci.   Účast  jiných lidovců jako Bělobrádka či Hermana, kteří se toho jako soukromé osoby také zúčastnili, beru jen jako lidovecký folklór. Asi se jim stýská po těch dobách a byli by rádi, kdyby se minulost zase vrátila. Sdílím ale názor, že čeští velvyslanci či ministři (rovněž lidovečtí) anebo dokonce premiéři (viz Nečas před šesti lety) nemají do toho, co se na těchto sešlostech děje, co mluvit. Ve svých funkcích přece nemohou tvrdit, že  pokud k tomu dojde, že mluví
 
Obsazení pohraničí, ani následná okupace Československa či období války negativně poznamenalo život našich předků, ale následně i těch dalších generací, které sdílejí tuto historickou paměť. V dějinách jsou Češi od dob národního obrození sice někdy označováni jako národ s holubičí povahou, ale i ten nejmírnější holoubek bránící své hnízdo před dravci zvenčí, se dokáže bránit, pokud jde do tuhého.

Jen velmi málo lidí si u nás již dokáže vybavit vlastní vzpomínky na to, co se  v době německé nadvlády dělo. Ani na to, jak probíhala odplata  spojovaná někdy se jménem E. Beneše. Prezidenta, který   by zcela  určitě neměl být spojován s přídomkem „Prezident-budovatel“. Sám toho nic moc nevybudoval, ale hodně pokazil a zničil. Jediné, co se mu opravdu dá přičíst v českých dějinách k dobru je to, že svým úřadem zaštítil  v prvních poválečných letech odsun Němců kolaborujících s nacistickým režimem do toho, co zůstalo z jejich reichu. 


Dnes se v některých médiích (hlavně v těch, které jsou v rukou kruhům blízkých lidovcům) důrazňují různé sankce, které odsun ze strany našich tehdejších spoluobčanů doprovázely.  Zdá se, že sice existují i důkazy o tom, že  k nim došlo, ale jakoby k nim často chybí  dokumentace o tom, co jim předcházelo a  také vysvětlení  proč k nim tehdy došlo.  Jinými slovy -v jednotlivostech  došlo k řadě pochybení, ale v souhrnu  nikoliv. Ten odsun byl totiž oprávněný, ať už si o principu kolektivní viny dnes myslíme cokoliv. Nebyli  jsme ti, kteří na jeho základě  před 77 lety vystříleli  v Lidicích - jejichž výročí se právě dnes vzpomíná - tamější muže a  poté zamordovali  mnohé ženy a děti z této obce.


Bohužel není známo, zda se na Lidice (ale i na jiná tehdejší zvěrstva) na těchto sudetoněmeckých dnech také vzpomínalo. Kolektivní vinu používalo  tehdejší Německo mnohem častěji nejen u nás, ale i v jiných  zemích, které během jím vyvolaných válek okupovali. Jejich vojáci se chovali jako žravé kobylky. Akorát  není známo, že by se někdo z Němců tehdy proti tomu ozval. Až po válce byli nuceni se k tomu přihlásit,  a nejspíše  mnozí z těch, kteří tuto politiku  sice sami neprováděli, ale  přesto za své tehdejší mlčení nesli  spoluodpovědnost   očekávali, že se to snad  dá  snadno zapomenout  nebo jako v případu genocidy židů, že se z toho mohou vyplatit.  Já si to nemyslím. A nemyslí  si to – aspoň doufám - ani mnozí voliči lidovců a jiných  samozvaných apologetů toho, co se  v době, kdy zde ještě žily 3 miliony Němců dělo.
  
K tomu, abych se vzdal svého  názoru na danou věc  mi nestačí ani to, abych si vzpomněl na  spoustu zaniklých obcí, které se kdysi v pohraničí nacházely, či na záslužnou činnost mnoha generací těch, kteří často už někdy ve středověku  pomáhali vytvářet bohatství Koruny české ať už  jako kolonisté či z jiných důvodů.  



Nebýt doby temna a katolického teroru, který s tím vším byl úzce spojen, naše soužití s českými Němci  by se asi vyvíjelo jinak.  Složitost českých dějin, zvláště  v době pobělohorské, fakticky znemožňují zpětně rozlišit mezi těmi, kteří opravdu přišli z některého německy mluvících států v minulosti, mezi těmi,  aby zde žili a pracovali, a mezi těmi, kteří se pod tlakem církve a habsburského režimu nechali poněmčit. Možná, že právě v té době se zrodilo přísloví o poturčenci horším Turka.  Není snadné ani odlišit   to, co se tehdy i potom dělo  v bývalých korunních českých zemích jako byly třeba obě Lužice,  od násilného poněmčování těch, kteří žili už od raného středověku na území původně   osídleném slovanskými kmeny. Svědčí o tom  dodnes i velký počet poněmčelých jmen  patřících  v Čechách  našincům, či naopak těch slovanských, které  dnes patří v Německu mnohým Němcům. 

Nejen střední Evropa, ale i jiné části evropského kontinentu  vypadaly   dříve trochu jinak, než jak se jeví dnes.  Navíc tento proces stále probíhá. Dnešní svět, v němž v důsledku četných vnitroevropských migrací dochází  je  značným proměnám,  bude asi za deset, dvacet nebo dokonce více let  vypadat  zase trochu jinak. Možná nebude podstatné ani to, jakými kdo mluví jazyky.  Podstatnější bude, zda se nějak domluví a jaký vztah k minulosti, tedy k dějinám  té které společnosti, zaujmou. 

Sudetští Němci  si sami vybrali svůj osud  tím,  že se v určité době  přihlásili k velkoněmecké minulosti. Žijí – nejspíše díky tomu - dnes v prosperující, nikoliv však bezproblémové  společnosti. S tím se nějak musí vyrovnat  Jejich potomci na  sudetoněmeckých  sešlostech v dnešním  Bavorsku. Sudetští Němci  jsou už jen reliktem , který zde zbyl po poměrně rozmanitém, zajímavém, ale z hlediska dějin neperspektivním společenství, které na našem území existovalo do prvních poválečných let. Odsun k nim byl  nicméně laskavý. Umožnil  jim splynout  s národem, který si vybrali jako svůj v předchozích letech. Mnohé tím ztratili, stejně jako Češi ztratili leccos jejich odchodem, ale v souhrnu nemusí nad tím vším – s výjimkou staromilců - naříkat.  V mnohém navíc oni a také my jsme  odsunem získali. Nemá smysl  kvůli tomu znovu přepisovat dějiny, jak by si asi někteří lidovečtí politici nejspíše přáli.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)