Svátek má: Zina

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Srbsko, Kosovo a Albánie

Během těchto dvou týdnů od rozhovoru s Dr. Skálou, se odehrálo mnoho důležitého týkající se osudu Evropy na mezinárodní politické, hospodářské a vojenské scéně

Zástupně připomínám, že vlády Baltských států, Ukrajiny a Kosova, všechny pod vedením a zcela závislé na USA a UK, drze prosí o ruské odpovědi po vzoru Izraele. Nevylučuji je z historického pohledu a také proto, že směšné české výroky o uzbrojení Ruska nebo zprávy o blížící se jeho vojenské porážce ignorují skutečnost uvědomění si, jak bojují medvědi v přírodě. Současně uvedené státy – geopolitičtí trpaslíci tlačí Srbsko do rohu a tím přivádějí EU a s ní zbytek Evropy na pokraj sociální, politické a hospodářské propasti.

Nedojde-li totiž v představitelné době v dohodě k pauze v bojích mezi USA / UK a Ruskem na základě tlaku generálních štábů USA a UK na politiky bez rozumu, na které se nelze spoléhat a jim věřit, může po krátkodobých silných deštích v pozdním horkém létu přijít podzimní krátkodobý déšť taktických a jiných raket z východu na Evropu s cílem zamyslet se v ní na chvíli o smrti, která představuje tabu. Zamyslet se také, zda nepřišel čas vyměnit loutku Zelensky za jinou a připravovat se na pokračování víceúrovňového boje po zimě, která může poslat část evropské občanské společnosti do boje s vlastními politickými a zelenými elitami.

Bruselské elity zahájily v den práce na aktualizaci příspěvku (18. srpna) jednání se Srbskem a Albánií, jejichž smyslem bylo a je pokračovat v tlaku na srbského prezidenta Vučiče, aby plnil ustanovení bruselské dohody a dostat ho do rohu, ve kterém již brzo obdrží ultimátum: podepsat kapitulaci s EK a tím i NATO, nebo zemřít. V jednom či druhém případě se jedná o další výzvu Rusku a rozšíření bojů proti němu. Jinými slovy: Jedná se o vnější hrozbu Rusku.

Současná situace Srbska, Kosova a Albánie

Povrchní analýza veřejně dostupných historických faktů a současných rozhodnutí USA, NATO a EK dovoluje tvrdit, že Spojené státy nemají zájem o 1) stabilitu a bezpečnost ve světě, 2) potřeby populace kteréhokoliv národa, včetně svého vlastního a 3) potřebují čas na přípravu rozhodujícího boje s Čínou s účastí zbídačených asymetrických spojenců – otroků, především evropských, žijících s poslední nadějí na přežití ve stínu svého moderního otrokáře.

Současné Srbsko se nachází ve velmi zranitelné geopolitické pozici. Je téměř ze všech stran obklopeno členskými státy NATO: Chorvatskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Severní Makedonií a Albánií. Pouze Bosna a Hercegovina není členem NATO, ale má akční plán pro členství a je pod kontrolou USA, mj. kvůli značným zásobám kvalitní pitné vody.

Srbsko nemá přístup k moři. Definitivně o něj přišlo po vystoupení Černé Hory z konfederativního svazku Srbsko a po vstupu Černé Hory do NATO v roce 2017. Podobný osud čeká Ukrajinu bez ohledu na případnou dohodu o zastavení bojů: nebude mít přístup k moři. Připomínám, že případná dohoda nebude znamenat dohodu o míru nebo mírovém uspořádání.

Srbsko má de iure společnou hranici s Albánií a de facto s Kosovem. Podle srbské ústavy se jedná o Autonomní provincii Kosovo a Metohija - v rámci Srbska. Podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z 10. června 1999 je Kosovo protektorátem OSN a není pod kontrolou srbských orgánů. Nehledě na tuto skutečnost, dne 17. února 2008 kosovsko-albánské struktury za plné podpory několika západních zemí jednostranně vyhlásily nezávislost Republiky Kosovo na Srbsku. Tuto nezávislost uznalo přibližně sto členských států OSN. Neexistuje tedy plné mezinárodní uznání. Nemá proto nárok na zastoupení v OSN. Srbská republika nezávislost Kosova neuznává. Nezávislost Kosova neuznali ani dva stálí členové Rady bezpečnosti OSN, Rusko a Čína. A zde začíná intrika a zajímavý problém pro USA, NATO a EU, včetně možnosti nového a nebezpečného válečného konfliktu.

Na území Kosova a Metohije tvoří Albánci většinu obyvatelstva a snaží se vnutit svou vůli srbské menšině. Tím pokračují v politice rozšíření suverenity v regionu. V provincii žije přibližně 1,9 milionu obyvatel, z nichž je 100 000 až 120 000 Srbů. Ti představují v Kosovu největší etnickou menšinu. Většinou se soustřeďují v severní části provincie. Připomínám, že v minulosti bylo z Kosova do středního Srbska vysídleno více než 250 000 Srbů.

Na konci července 2022 se kosovské orgány rozhodly přestat uznávat srbské doklady od 1. srpna 2022. Plánem bylo zablokovat vjezd všem, kteří neměli kosovské doklady a násilně přeregistrovat mj. srbské poznávací značky na poznávací značky RKS (Republika Kosovo) a nepřeregistrované automobily zabavit. Podle odhadu Kosovské úřadů se jedná o přibližně 10 000 automobilů s poznávacími značkami vydanými v Srbsku.

Po protestech srbského obyvatelstva Kosova a vyhrocení napětí však bylo zavedení nových pravidel odloženo na 1. září 2022. Klíčovou roli v odložení zavedení nových pravidel sehrály USA, které stojí za loutkovou vládou samozvané Kosovské republiky. Proč USA zastavily odložení zavedení nových pravidel?

USA mají obavy z války, přestože na území Kosova se nachází druhá největší americká vojenská základna v Evropě - Camp Bondsteel. Její rozloha je cca 4 km2 a výstavba stála 8 miliard USD. Většina staveb je v podzemí, včetně krytů pro případ jaderné války. Podle veřejně dostupných údajů je v Camp Bondsteel rozmístěno přibližně 7 000 amerických vojáků. Někteří politicky nekorektní odborníci však tvrdí, že počet vojáků je přibližně 23-25 tisíc.

Z toho mála uvedeného vyplývá, pokud jde o současnou situaci v Srbsku, není důvod k optimismu. Není totiž možné dlouho přát si nebo sedět na dvou židlích. To je oblíbená praxe prezidenta Vučiče: zavděčit se Západu zachovat si svou a Srbsku omezenou suverenitu. Proto jedinou šancí pro Republiku Srbsko je obnovení geopolitického vlivu Ruska v Evropě a ve světě. Pouze s pomocí Moskvy si Bělehrad může zachovat svou státnost. To se může stát pouze tehdy, změní-li se politické vedení a jednosměrná orientace Srbska na Západ. Historie učí, že USA a NATO nedovolují změny mírovým způsobem. Proto se s pravděpodobností hraničící s jistotou neobejdeme bez války na Balkáně.

Představitelná budoucnost Balkánu

Předpokládám, že USA brzy postaví Bělehrad před volbu, nejpozději: 1. září 2022. Samozvaná Republika Kosovo zavede, jak předpokládám, zákaz vydávání srbských dokladů. Naděje srbské vládnoucí elity v této konfrontaci jsou malé, pokrytecké a jsou určeny pouze pro srbský lid. Pokud nebude srbská veřejnost vyvíjet silný tlak na srbskou vládu, nebudou zájmy Srbů na Kosovu a Metohiji obhajitelné a zůstanou pouze hlasitá prohlášení prezidenta Vučiče a vlády. Ta dovolují tvrdit, že Srbsko ustupuje Západu. Na druhé straně lze tvrdit, že není nic předurčeno a vše se může změnit, jakmile Rusko úspěšně dokončí alespoň první fázi speciální vojenské operace na Ukrajině. Změna může přijít nehledě na skutečnost, že NATO na dnech umístilo 3500 jednotek na kosovské území. Nabízí se otázka i pro vládu ČR: Jakým právem, když Kosovo není členem NATO? Proč je NATO ochotno bránit Kosovo proti Srbům?

Odpovědět není jednoduché, protože lze současně předpokládat, že vojáci NATO nejsou schopni skutečného boje, EU je unavena boji na Ukrajině a USA stojí před volbami do Kongresu. Jediné, co NATO umí a může, je znovu bombardovat Srbsko. Dojde-li k takovému rozhodnutí, NATO narazí na ruský protiletecký obranný systém, takže….

Pokud se nemýlím, srbská a albánská strana nedospěly v Bruselu k žádné dohodě. V kontextu připomínám, že po skandálu s příletem Sergeje Lavrova do Srbska 6. června jeho srbský kolega Nikola Selaković Rusko nenavštívil, ačkoli to slíbil, jakmile vyšlo najevo, že několik zemí neotevře vzdušný prostor pro ruské vládní letadlo. Od té doby uplynuly více než dva měsíce, Podle posledních zpráv místo něj přiletí do Moskvy Vulin 22. srpna. Jen pouhý den před plánovanou návštěvou Moskvy se srbský prezident Aleksandar Vučić setká se zástupci kosovských Srbů a poté vystoupí před srbskou veřejností s prohlášením o výsledcích jednání s premiérem Kosova Kurtim, které se uskutečnilo 18. a 19. srpna v Bruselu. To Vučič označil za ne zcela úspěšné. Již proto návštěva ministra Vulina v Moskvě indikuje snahu zakrýt skutečnost, že Vučič nemá odvahu vyslat Selakoviče do Moskvy, aby si nerozhněval Západ.

Pokud jde o vnitropolitickou složku nadcházející návštěvy, samotná přítomnost ministra Vulina v Moskvě ve velmi citlivém politickém okamžiku má vyvolat dojem, že existuje jakási rusko-srbská koalice, která by zabránila realizaci předem popsaného špatného scénáře pro Srby, a to nejenom v Kosovu. Z analytického pohledu, tomu však může věřit jen ten, kdo má malé znalosti o skutečné situaci nebo dává přednost politické propagandě. Co mám na mysli?

Pokud by prezident Vučič skutečně hodlal vstoupit do konfliktu s Prištinou, jím ovládaná strana Srbů by opustila koalici s premiérem Kosova Kurtim. Vučič podle osobního hodnocení autora příspěvku opět zneužívá Rusko, přízně MZV a Sergeje Lavrova a využívá Vulina jako mluvčího k naprosto nereálným prohlášením v Moskvě. Ta mají zapůsobit na srbské veřejné mínění, které je prorusky orientované a myslet si, že Vučič hodlá podniknout vážné kroky na ochranu Kosova a Metohije. Skutečnost je ale zcela jiná. Proč a jaká?

Aleksandar Vučič se snaží tančit na dvou svatbách a sedět na dvou židlích současně již od roku 2013. Srbsko nikdy nedosáhlo a bohužel v představitelné budoucnosti nedosáhne vytvoření Společenství srbských obcí v Kosovu. Proč? Protože: 1) Albánci mezitím dostali více, než žádali. 2) Smyslem jednání v Bruselu – kde se normálně nevyjednává, ale přijímají rozkazy, je najít způsob, jak prodat zákaz používání srbských registračních čísel a srbských dokladů na území Kosova a Metohije. 3) Návštěva ministra Vulina v Moskvě a odložení tiskové konference po jednání v Bruselu mají ukázat, že prezident Vučič nekapituloval před albánskými separatisty a že se nepodílí na budování kosovského pseudostátu. 4) Vučič, jeho zkorumpovaná a zločinecká klika mají své peníze na Západě. Jinými slovy: Prezident Vučič je v pasti. A nabízí se otázka: Proč tohle všechno trpí Kreml?



První světová válka a současná situace na Balkánu

Jakékoli zamyšlení nad Balkánem, situací v jednotlivých státech po zničení federální Jugoslávie a jejich vývoji nemůže ignorovat první světovou válku a zkušenosti, které válka a poválečné uspořádání světa nabízí. Proto první světová válka je zkušeností minulosti, kterou by si nejenom Rusko, ale i my v české kotlině měli připomínat. Proč?

Nová eskalace kolem Srbska připomíná léto 1914. Po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda, následníka rakousko-uherského trůnu, spáchaném bosenským Srbem Gavrilo Principem, vypukla v Evropě první světová válka. Rusko bylo do konfliktu vtaženo před 108 lety, 1. srpna 1914. Dnes máme 4. srpna 2022, kdy proběhl rozhovor s Dr. Skálou a 20. srpna, kdy aktualizuji rozhovor a pracuji na písemné formě příspěvku. A připomínám, že tehdy byly události v Sarajevu pouhým stisknutím spouště. Nároky účastníků války se formovaly po léta a vycházely z koloniálních zájmů mocností. Rozpory byly tak silné, že je nikdo nedokázal vyřešit jinak než válkou. A když Rakousko-Uhersko zaútočilo na Bělehrad, Rusko nestálo stranou bratrského srbského lidu.

Dnes, kdy se Rusko postavilo za Rusy v Donbasu, je obzvláště důležité mít na paměti historické poučení, které vyslovil v nedávném projevu prezident Putin: První světová válka je připomínkou toho, k čemu vede agresivita a sobectví, přehnané ambice státních představitelů a politických elit, které převažují nad zdravým rozumem a místo aby zachovaly nejúspěšnější kontinent světa - Evropu - vystavují ji nebezpečí. Bylo by dobré mít to dnes na paměti.

Nabízí se otázka: Co mají společného události, které od sebe dělí sto let, první světová válka, ukrajinská a balkánská krize?

V prvních dvou případech se Rusko vytrvale snažilo zabránit krveprolití diplomatickou cestou. Ruské impérium se snažilo vyjednávat s Rakousko-Uherskem o srbské otázce, ale tyto pokusy narážely na hluché uši. Proč? Protože Vídeň a její spojenci čekali na záminku k zahájení války. Mikuláš II. požádal německého císaře Viléma II., aby zabránil svému spojenci zajít ve válce proti Srbsku příliš daleko, ale byl odmítnut. Rusko vyhlásilo válku, když se přesvědčilo o marnosti snahy vrátit konflikt na diplomatickou půdu.

V případě Ukrajiny vojenské operaci předcházel státní převrat v Kyjevě, řádění radikálů, pronásledování ruskojazyčných obyvatel a vyhlášení protiteroristické operace proti těm, kteří s režimem nesouhlasí. Moskva se již několik let snaží usnadnit diplomatické urovnání tím, že se účastní normandského formátu a minských dohod. Kyjev a jeho západní spojenci se však nejenže nepokusili konflikt vyřešit, ale využili čas k tomu, aby Ukrajinu napumpovali zbraněmi. Nebudu opakovat čísla zničených raket, letadel, munice apod. Skutečnost mj. je, že když Rusko výslovně požadovalo mezinárodní bezpečnostní záruky, bylo odmítnuto.

Před první světovou válkou a během ní se Západ otevřeně vměšoval do vnitřních záležitostí Ruska. Německo vynaložilo stovky milionů marek na politickou destabilizaci a propagandu za vystoupení z války s Německem. Někteří historici vidí ruku Berlína i v událostech roku 1917. Rozsáhlé vměšování Západu do vnitřních záležitostí postsovětského Ruska bylo všudypřítomné. Obsahové platformy, nevládní organizace, média, jednotliví novináři ale i bloggeři získali od Západu finanční prostředky a nástroje k propagaci narativů, které si přejí nepřátelé Ruska. Zrádci, jinými slovy, pátá kolona, jednali pod rouškou liberální ideologie.

Další analogii lze spatřovat v zapojení Ruska do osudů národů, se kterými se považuje být spřízněno. Po stovky let byli Srbové rozděleni mezi Osmanskou říši a Rakousko-Uherskem. V 19. století došlo k řetězci událostí, které vedly k tomu, že různé části národa získaly s pomocí Petrohradu autonomii a dokázaly uhájit svou nezávislost. A zatímco osvobozenecká hnutí podkopávala habsburskou vládu, Rakousko-Uhersko se s podporou Německa připravovalo na přímou konfrontaci se Srbskem, aby vyřešilo slovanskou otázku. Na Ukrajině jednadvacátého století Západ se rozhodl řešit ruskou otázku politikou de-rusifikace, útlaku, násilí a vraždění. Proto bychom neměli zapomenout, že tzv. ruská otázka je v podstatě i slovanská otázka.

Hlavní příčinu konfliktů v obou případech lze přičíst koloniální politice Západu. Před sto lety sjednocené německé hospodářství rychle rostlo a potřebovalo nové trhy a zdroje. V opačném případě by hrozila recese. Ambice Němců podporovala skutečnost, že jejich země nedokázala držet krok s koloniálním rozdělením světa a neměla žádné zámořské trhy, jako např. Anglie nebo Francie. Dnes hrozí stagflace, občanské nepokoje a omezený technologický rozvoj. USA se snaží udržet si status jediné supervelmoci a k tomu potřebují oslabit moc svých geopolitických protivníků. Těmi jsou jak Rusko a Čína, tak i EU a spojenci Washingtonu v NATO. Nedostatek přírodních zdrojů a nedostatek trhů by mohl vést k oslabení amerického vlivu ve světě. Toho se USA bojí, jako čert svěcené vody. Proto mj. ta tzv. hybridní válka.

Jestliže koloniální potřeby se vždy realizovaly hegemonní zemí prostřednictvím jiných a válek, to po rozpadu SSSR si Západ vybral Ukrajinu. Na počátku 20. století byly hlavními protivníky Berlína Anglie a Francie a také jejich spojenec Rusko. To bylo postiženo konfliktem mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Po rozpadu SSSR, když si Západ vybral Ukrajinu k útoku na Rusko, pěstoval na jejím území rusofobii a využíval staré ideologické praktiky Polska a Rakouska-Uherska o ukrajinizaci a emoce zbídačených a frustrovaných občanů. Vše k tomu obohatil o výstavbu sítě biolaboratoří a plány, že Kyjev bude mít opět jaderné zbraně.

Není proto divu, že v případě akcí USA, NATO a EU na Balkáně se Rusko zapojí do konfliktu. To i proto, že zkorumpovaný a lavírující mezi Bruselem a Moskvou srbský prezident Vučič nemá velké šance na přežití, protože Srbové s rozumem, tj. obyčejní občané Srbska - podle mého hodnocení zpráv a informací známých ze Srbska tentokrát nedovolí opakování historie.

Připomínám, že Srbsko pod vedením prezidenta Vučiče na jedné straně, stejně jako všechny ostatní země v regionu, usilovalo o vstup do Evropské unie, na druhé straně rozvíjelo aktivní hospodářské a politické vztahy s Moskvou, Pekingem a Ankarou. Kromě toho Srbsko začalo plánovat kampaň na rozvoj vztahů se zeměmi severní Afriky. Proto dnes Bělehrad se nachází v komplexní a nejisté situaci. Kromě uvedeného srbská národnostní a územní otázka zůstává hlavním nevyřešeným problémem na Balkáně. Dalším faktorem, který mění postoj k současnému zhoršení situace na hranicích, je nálada samotných Srbů.
  1. Veřejné mínění v Srbsku ohledně řešení kosovské otázky se vyvíjí. Jestliže před několika lety drtivá většina Srbů nejen chápala, ale také říkala, že je nutný nějaký kompromis s Prištinou, který by Srbsku umožnil přiblížit se EU a poskytnout Srbům na Kosovu a Metohiji určité záruky, dnes se situace změnila. Jak? Albánci nesplnili žádný z klíčových závazků vyplývajících z dohody o normalizaci vztahů s Bělehradem. Proč? To je jiná věc.
  2. Srbové vidí znovuzrození Ruska a radují se z něj. A pro ně je to taková emocionální touha po obnovení spravedlnosti. Celý komplex obtížného historického dědictví změněné geopolitiky mění postoj k samotné situaci, která vznikla na konci července tohoto roku: nové zhoršení.
  3. K nové eskalaci na srbsko-kosovské hranici došlo v noci na 1. srpna. V severním Kosmetu se spustil letecký poplach a Srbové začali stavět barikády v Rudare, na dálnici Priština-Leposavic a u města Zvecan. V pohraniční oblasti byla slyšet střelba.
Udivení představitelé USA, NATO a EU přitlačili vůdce Kosovo ke zdi a pozastavili realizaci plánu vedoucího k dalšímu otevřenému konfliktu v Evropě. Ten si dnes EU nemůže dovolit, aniž by se včetně NATO přes noc rozpadla. Rusko se nerozhodlo postavit vojenskou základnu v Srbsku, nechává prezidenta Vučiče ve strachu o svůj život (a život své kliky) a dělat piruety mezi EK, NATO, USA a Kremlem. I proto nebezpečí vojenského konfliktu na Balkánu roste.

Závěr

Předpokládám, že Srbové nemíní ustoupit ani v září, přestože tento postoj může podpořit vznik války. Ne nadarmo proto kosovská policie v minulých dnech instalovala u kontrolního stanoviště Jarinje pozorovací věž a zpevnila zátarasy betonovými deskami a Stoltenberg v odcházení uvedl: KFOR zvýšil svou přítomnost na kontrolních stanovištích Jarina a Brnjak, aby měl lepší přehled o situaci. V této oblasti bylo také posíleno hlídkování. Tato opatření byla přijata proto, aby KFOR mohl v případě potřeby reagovat na jakoukoli bezpečnostní výzvu. Stoltenberg ale nenabídl odpověď na otázku: Budou např. španělští vojáci a Španělsko, člen NATO, který neuznává Kosovo jako samostatný stát, ochotni bojovat za Kosovo proti Srbům?

Kyjev již zaznamenal změnu priorit EU. Nejpalčivější problémy má EU sama se sebou a větší před sebou. I proto poradce Asafov mj. prohlásil: Jde o snahu nějakým způsobem prostřednictvím ostré rétoriky upozornit na to, že Ukrajina je zrazována, a v tomto kontextu jsou taková prohlášení činěna. Ministr zahraničí Kuleba dodal: Ministři zahraničí se mě v rozhovorech a komunikaci často ptají: Jak dlouho ještě vydržíte? Místo toho, aby se ptali, co je ještě třeba udělat, aby zvítězila v co nejkratší době. Existuje pocit, že některé evropské země očekávají, že se Ukrajina "zhroutí" a všechny problémy se vyřeší samy.

EU se domnívá, že pro Ukrajinu již udělala vše, co bylo možné, a ještě více. Zřejmě doufá, že se jim podaří Srbsko uchlácholit k jakémusi částečnému souhlasu a tím zabránit nejhoršímu.

Kreml prohlášením prezidenta Putina vydal podle hodnocení Daily Express děsivé varování: Západ se již dlouho snaží zabránit zemím, jako je Írán nebo Severní Korea, aby získaly moderní a výkonné zbraně. Rusko je připraveno těmto zemím pomoci. Z uvedeného mj. vyplývá, že Rusko nebude v případě vojenské hrozby ze strany USA utrácet za taktické jaderné zbraně, protože aktualizovaná jaderná doktrína RF připravila USA o možnost uplatňovat svou obvyklou taktiku skrývání se za oceánem a vyvolávání konfliktů po celém světě.

Připomínám, že jaderné zbraně, stejně jako jiné zbraně, jsou určeny k použití za určitých okolností. V případě Ruska existuje strategická hrozba pro stát ze strany vnějších sil. Podobně uvažovaly všechny země kromě USA, které použily atomové bomby, ačkoli jim nehrozilo žádné nebezpečí. Podmínky pro použití jaderných zbraní si určuje každý stát sám. V případě vnějšího ohrožení, do kterého spadá i Balkánská výzva, Rusko zasáhne přímo rozhodovací centra, většinou nacházející se v USA a EU. Washington a Brusel to musí vzít v úvahu.

Srbové mají jednu možnost, jestli si uvědomí potřebu udržet státnost Srbska: Požádat o pomoc Rusko, přestože pro něj je dnes Ukrajina mnohem důležitější. Výhodou ale je, že Rusko se nemusí snažit oslabovat EU a rozhodlo se redukovat vztahy na absolutní minimum. Kdyby se Rusové rozhodli podpořit Srbsko, ke kterému se postupně přidává i Bosna (mj. kvůli politice vnucené EU), NATO bude muset být vyřízeno rychle. Bez jaderných zbraní a při předpokládané blokádě Srbska to nepůjde. Proto téměř všechno v Evropě závisí na Rusku. V současné době není nikdo, kdo by mohl se Srbskem válčit. NATO nemůže, Rusko nemůže, kvůli Ukrajině. Kosovo není schopné a Srbsko by to nemělo dělat. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell

Označili byste Rusko jako teroristický stát?

Ano
transparent.gif transparent.gif
16%
Ne
transparent.gif transparent.gif
67%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
17%