Svátek má: Marián

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

NATO je už zastaralé, mrtvé

Naše oslavy výročí podpisu Washingtonské smlouvy se vztahují k události, kdy jsme řekli ano dodýchávající nevěstě. Až dozní dunění velkých slov, vraťme se k reálnějším úvahám, jak z toho ven.

Většina komentářů k současnému výročí našeho členství NATO, a za pár dní si to zopakujeme při vzpomínce na 70 let od založení Atlantické aliance, překypuje nadšením spolu s odhodláním vydávat na zbrojení tolik, že jen to číslo zastraší všechny nepřátele. Úplná novinka to není. V dějinách se občas takováto bojechtivá nálada prosadila, ale dopadlo to obyčejně špatně. Navíc si možná jenom předstíráme něco, co už dávno není pravda.

Atlantická aliance - jak jsme ji znali - je mrtvá, píší pochmurně v nejprestižnější zahraničně-politické revue Foreign Affairs dva autoři z jejího vydavatelského domu Council on Foreign Relations. Připomínají, že už dříve byly transatlantické vazby oslabeny koncem studené války, narůstající opotřebovaností Spojených států globální zátěží a soustředěním na domácí problémy na obou březích oceánu. Trump to jen dorazil, shrnují Philip H. Gordon a Jeremy Shapiro.

Komu to dělá radost, má důvod, protože oba profesoři mají za sebou slušnou kariéru na ministerstvu zahraničí. Vědí, o čem mluví, a nepochybně nemluví jen za sebe. Vyjadřují názor široce pojaté domácí opozice vůči prezidentu Donaldu Trumpovi, která není jen v Demokratické straně, ale také na mnoha místech samotné Trumpovy administrativy.

Kritika Trumpa není jednotná. Neocons a konzervativci, které Trump vytlačuje od kormidla, nemají nic proti tomu, když jim Evropané víc přispějí, ale nepřipustí, aby jim zároveň svazovali ruce ve vedoucí úloze v globálním měřítku. Progresívní levice v Demokratické straně Trumpa bytostně nesnáší, ale rozhodně mu nevyčítá, že chce odejít ze Sýrie nebo Afghánistánu. Další části amerického establishmentu vadí, že Trump se chtěl ujmout zlepšování vztahů s Ruskem („dobré vztahy s Ruskem jsou aktivem, nikoliv zátěží“), nebo že se vytrvale posouvá ke klidnému řešení konfliktu s KLDR a nejspíš hodlá zklidnit i hrozící obchodní válku s Čínou. To by se mohlo americké veřejnosti líbit a hrozilo by, že ho zvolí znovu.


Pokud jde o NATO, Trump je před časem celkem věcně označil za zastaralé, ale nemá nic proti tomu, aby bylo pojato jako zbrojní obchoďák USA. Bezpečnostní záruky? Možná, určitě ne pro každého, a už vůbec ne levně. Nejsvěžejší Trumpova myšlenka spočívá v účtování plných nákladů hostitelské zemi za americkou vojenskou přítomnost plus 50 procent prémie.

Český oficiální pohled je zastrašený. Možná je to obavou, že Američané odposlouchávají všechny a všude, takže by nebyl problém někoho zničit. Jestli chtějí jenom peníze, jdeme do toho. Závodí se, kdo se zmocní nejpřesvědčivěji slibu, že na zbrojení musíme dávat co nejdřív aspoň 100 miliard korun ročně. Ber, kde ber, i kdyby se musely obědy pro chudé děti zrušit. Prezident Miloš Zeman se staví také za důrazné posílení našich expedičních jednotek v Afghánistánu, kde se bojuje i za Prahu, jak je obvyklé plácnout v této souvislosti. Lze ho omluvit tím, že je lepší postrkovat do role největšího nebezpečí mezinárodní terorismus někde ve ztracených asijských horách, než zahušťovat jadernou hrozbu proti Rusku a Číně, kde bychom raději viděli vážené obchodní partnery.

Ve skutečnosti jde o výběr mezi morem a cholerou. Terorismus? Vzpomeňte si, že nacisté říkali partyzánům „bandité“. Jestliže 17 let umírají další a další tisíce Afgánců péčí amerických jednotek s českým a dalším zahraničním přisluhováním, nelze se divit, že na většině státního území, které je mimo kontrolu okupačních jednotek, narůstá odpor proti vnucované moci.

Podobným pařeništěm organizovaného odporu byl také okupovaný Irák, kde se vedla válka s naprosto vylhaným tvrzením, že jde o zásah proti iráckým zbraním hromadného ničení. Irácké věznice, ve kterých byla shromážděná armáda poraženého státu spolu s těmi, kdo zrovna přišel okupantům pod ruku, pak posloužily jako velitelská učiliště a náborová střediska pro ISIS. Ano, odtamtud opravdu vzešel Islámský stát. Pod jeho tlakem se pak zvedly statisíce a miliony uprchlíků a s nimi se terorismus přenesl do Evropy. Do Prahy zatím ne, přestože si o něj spíše koledujeme, než abychom ho zaháněli.

Kdybychom chtěli Prahu opravdu uchránit něčeho nepříjemného, postupovali bychom jinak. Jak nám vysvětlí skuteční znalci bezpečnostní problematiky, Trumpův zájem o zlepšení vztahů s Ruskem, který se mu establishment snaží vytlouct z hlavy neustálým vyšetřování „ruské stopy“ v prezidentských volbách, vychází z vědomí, že Spojené státy ruskou pomoc skutečně potřebují. Rusko má na svém území spoustu muslimů, ale „to jsou naši muslimové“, jak konstatoval Putin. Žili tam po staletí a nebýval s nimi problém. Ze zpravodajského hlediska je podstatné, že tito „ruští muslimové“ mohou pronikat do prostředí, které Američané považují za nebezpečné a pomáhat zabránit tomu, aby se žádné další 11. září neopakovalo.

Sami Američané nic takového nezvládli. Byli to Rusové, kdo nakonec zasáhli nejúčinněji proti ISIS v Sýrii, což pomohlo i Iráku. Východoevropané ať si klidně Rusy poštívají, a pak si to od nich případně odnesou, ale Američané, alespoň ti, kdo to myslí s bezpečností USA vážně, rozhodně nestojí o zpřetrhání vztahů.

Také s tou obranou svobody a demokracie v Iráku či Afghánistánu to netřeba brát doslova, když u nejbližšího amerického spojence v této oblasti, v Saúdské Arábii, není nic takového zapotřebí. Saúdi jsou zato největším světovým nákupčím amerických zbraní. Saúdské peníze a pákistánské tajné služby byly také největším zdrojem podpory mudžádehínů, ze kterých vznikl Tálibán. Není divu, že Trump nad touto válkou láme hůl a vyjednává podmínky pro stažení amerických jednotek a odevzdání moci těm, kdo ji dokážou udržet.

Vraťme se k americkému pohledu na vývoj v NATO. Zmínění autoři ve Foreign Affairs vidí základní problém v prezidentově přístupu ke spojenectví a smlouvám. „Trump moc nevěří na aliance a považuje Evropu spíše za soupeře než partnera,“ soudí autoři a dokládají to dlouhým seznamem konkrétních kroků, kterými k Evropě přistupoval jako ke „zneužívané manželce“. Pokusy naklonit si Trumpa neuspěly. I francouzský prezident Emmanuel Macron se svým chlapáckým stiskem ruky a okázalým přátelstvím musel přihlížet, jak Trump odstoupil od Pařížské klimatické dohody nebo vypověděl smlouvu s Íránem, na které se Francie podílela. Americký prezident hrozí Evropě cly na základní kovy i automobily, a to vše v zájmu „národní bezpečnosti“. Německá auta jsou najednou hrozbou národní bezpečnosti USA? Vždyť ta, která jsou prodávaná v USA, se vyrábějí v Jižní Karolině, reaguje překvapená německá kancléřka Angela Merkelová.



Když naposledy Trump Evropu překvapil sdělením, že se stáhne ze Sýrie, nekonzultoval to nejen se spojenci, ale ani s vlastními generály. Generálové se na něj obořili, až nakonec obrátil a souhlasil s tím, aby tam americké jednotky zůstaly trvale. Autoři zmíněného autoritativního příspěvku do Foreign Affairs za tohle všechno Trumpa tepou, ale neskrývají, že měl i světlé chvilky:

„V zájmu férovosti uveďme, že některé prvky transatlantické spolupráce Trump zachoval a dokonce i posílil. Realizoval rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy, aby bylo do Východní Evropy situováno víc vojenských aktivit Spojených států, poslal zbraně na Ukrajinu.a podepsal – byť s nechutí – zákon o sankcích vůči Rusku za vměšování do voleb v USA a za pokus o vraždu bývalého špiona v Británii. Ale tohle všechno byly ústupové akce, vymyšlené – často proti Trumpově vůli – buď Kongresem nebo lidmi, kteří už v administrativě nepůsobí. Teď, když ztratil v Kongresu většinu a podobně jako mnoho prezidentů před ním vidí v zahraniční politice jedinou příležitost k politickým vítězstvím, Trump už se řídí častěji jen svým instinktem. To je špatná zpráva pro Evropu.“

Takže Evropa má být nadšená z toho, že se Trumpa podařilo přimět k tomu, aby neodporoval stupňování napětí s Ruskem a nechal přistrčit americké zbraně k ruským hranicím. Máme být nadšení z toho, že někoho přinutíme, aby on zase namířil k evropským sousedům něco, co nás spolehlivě vypaří…

Americké proklamace o bezpečnosti se čtou obtížně, to neustálé mrazení v zádech vytrhuje z koncentrace. Opravdu se ti blázni za Atlantikem cítí tak bezpečni, že jim může být jedno, co se stane, až v Evropě něco vyprovokují? Trump si to uvědomuje, ale jedná instinktivně, jak si povšimli i profesoři. Řekl bych, že pobuřuje technikou boje kmenových válek, kde rozhoduje kvalita vyhrožování. Před soumrakem se pak všichni rozejdou, aby sklidili zelí nebo podojili kozu.

Tleskám Trumpovu návrhu, že za americkou ochranu si musí každý připlatit, tedy uhradit plnou cenu nasazení amerických jednotek a zbraní v zahraničních základnách a ještě k tomu přidat 50 procent na goodwill, prestiž a riziko. Lépe se uvažuje o smyslu věci, když známe její cenu. Zdá se vám to drahé? Tak to neberte!

Nejde ovšem jenom o prachy, jde i o tu hubu. Američané se netají tím, že jejich zahraniční jednání je motivováno především prosazováním vlastního národního zájmu. Republikáni bývají bezohlednější, Demokraté uhlazenější, ale tlak jde jedním směrem, a roste. Teprve Trump začal klestit ústupové cesty.

NATO je opravdu zastaralé. Doplatili jsme na něj nejen vtažením do nežádoucích nepřátelství, ale také tím, že jsme pod jeho dohledem prakticky zrušili armádu schopnou teritoriální obrany. Neustále zvyšované výdaje na „bezpečnost“, tedy nejsou na obranu, to ani náhodou. Utěšit nás může, že díky přátelským vztahům se všemi sousedy momentálně ani žádnou nepotřebujeme. Až poslední záměr nakoupit obrněné transportéry a vrtulníky směřuje k něčemu, co je pronárodní obranu opravdu využitelné.

Jak tedy přistoupit k výročí NATO? Bylo by tragickým omylem považovat všechny pakty a aliance za nesmysl, ale nesměly by směřovat jen k násilnému prosazování cizího národního zájmu. Ostatně, kdybychom se důsledně drželi Washingtonské smlouvy, kterou jsme před 20 lety podepsali, ani by to nebylo možné.

Proto má smysl následující výzva občanské iniciativy Alternativa Zdola:

„Ve chvíli okázalých státních oslav výročí vstupu České republiky do NATO je třeba připomenout, že toto členství nemá stejnou legitimitu jako členství v Evropské unii, které bylo stvrzeno referendem. Tento dluh je třeba splatit. Zákon o všeobecném referendu, který je zakotven v ústavě a od té doby se stále ještě rodí v parlamentu, by proto měl zahrnout i tuto možnost.

Byla by to důležitá pojistka bezpečnosti naší vlasti. Vládu a další příslušné činitele by to přinutilo k serióznějšímu přístupu k dokumentu, ve kterém jsme potvrdili „ svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami,“ jak se píše v jeho preambuli.


Kdyby členství v NATO bylo jasnou zárukou mírového řešení mezinárodních sporů, jak to ukládá první článek Washingtonské smlouvy, o podpoře občanů nelze pochybovat. Je to ostatně jediná věc, ke které se smluvní strany v celé smlouvě výslovně zavazují. Zakládající Washingtonská smlouva k tomu říká doslova:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

Pokud však NATO od tohoto cíle ustoupilo, je naše členství neobhajitelné. Nedává smysl, abychom kryli agresívní cíle Spojených států v Evropě a v dalších částech světa a nabízeli se jako dostupný cíl odvety. Nedává smysl, abychom se podíleli na umělém vytváření nepřítele, který nám ospravedlní absurdně vysoké zbrojní výdaje. Nedává smysl, abychom veškeré prostředky soustředili na budování expedičního sboru pro okupaci Afghánistánu a dalších částí světa, zatímco obrana vlastního území je naprosto nezajištěna.

Vyzýváme k seriózním debatám o setrvání České republiky v NATO a o naší národní bezpečnosti. Nedovolme žádnému kandidátu v evropských a jakýchkoliv dalších volbách, aby se jasně nevyjádřil k plnění našich mírových závazků a k referendu, ve kterém by se tato věc předložila k posouzení občanům. Odstoupení od smlouvy NATO upravuje její článek 13. Bylo by nezbytné, pokud by se ukázalo, že ani s vynaložením veškerého úsilí nelze NATO přimět k tomu, aby svoji zakládací smlouvu bralo vážně.“

Zbyněk Fiala