Svátek má: Bernard

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Naprosto bludné a asociální teze Ladislava Jakla

Ladislav Jakl přišel ve svém komentáři se zvláštní směsici už dávno odvrhnuté asociální demagogie při svém výkladu, proč je zaručená (a minimální) mzda vlastně škodlivá pro zaměstnance.


Bezesporu mu nikdo nebude vyvracet skutečnost, že mzda je cenou práce. Ale jeho teze, že „jakákoli cena na trhu vzniká vztahem nabídky a poptávky a je výsledkem dobrovolného a vzájemně výhodného kontraktu kupujícího a prodávajícího“, už skřípe (Jakl: Zaručená mzda je past na zaměstnance i brzda ekonomiky).

Za celou dobu – Ladislav Jakl vymezuje "150 let, kdy prý socialisté šíří mýtus, že v tomto kontraktu je jedna strana (zaměstnavatel) zvýhodněna, a proto je nevýhodu zaměstnance nutno kompenzovat státní mocí, popřípadě nátlakovým cenovým kartelem na trhu práce (odbory)“, není známo, že by zaměstnavatelé přistoupili (až na pár vzácných výjimek) k zvyšování mezd bez určitého nátlaku a snižovali si tak svůj zisk. Nakonec si lze vzít za příklad i platově „nejúspěšnější“ maloboleslavské automobilky, kde každoročně vyjednávání o nárůstu mezd doprovází stávková pohotovost místních odborů.

A nyní nelze mluvit jen a pouze o „neokonzervativní monetaristickou pravicí“ prosazovanou triviální myšlenku „poptávka-nabídka“. Rádi by viděli práci a mzdy jako individuální dohodu a odmítají jejich společenský dopad a charakter. A právě v tom spočívá podstata problému.

Jedinec na trhu práce je vždy v nerovném postavení proti zaměstnavateli. Zatímco zaměstnavatel si může vybírat své zaměstnance – třeba i v zahraniční – žadatel o práci nemá téměř na výběr, protože práce zajišťuje jeho existenci. A přitom má svá omezení místem bydliště, rodinou, dopravou atd. Tuto zásadní nerovnost pan Jakl ignoruje, stejně jako růst počtu „chudých“ pracujících.

Pan Jakl by měl zaznamenat, že se podniky nehroutí pod tlakem zvyšování mezd, jakkoli něco při nedostatku pracovníků a hlavně jejich fluktuaci musely přidat. Supermarkety přidaly 2 až 4 tisíce korun měsíčně k neudržitelným mzdám, a přesto mají roční zisky ve stamilionech a běžně přes miliardu korun ročně.

Právě demagogické teze monetaristů typu pana Jakla (či spíše z dílny Vláclava Klause st., popřípadě Miroslava Kalouska) vedly k tomu, že se jejich vlády bránily zvyšování minimálních mezd, které by zaručily možnost volby člověka žít nikoliv na úkor sociálních dávek (odtud také pramení ona charakteristika „důstojné“ nebo „spravedlivé“ mzdy, která se tak panu Jaklovi nelíbí).

A ano, minimální mzdy zase tlačí na zvyšování průměrných platů. To vše bylo uměle brzděno. Ladislav Jakl se radši ani nezmiňuje o kdysi oblíbené výmluvě zastánců korporativního kapitalismu – že růst platů závisí na produktivitě, a že se přitom v České republice dávno produktivita práce odtrhla od reálných mezd, které na ni nestačí dechem. Výsledkem je pak srovnání českých příjmů a německých, které ve výsledku a v podobě kupní síly, dopadají na ty české katastrofálně.

Socializace práce, na rozdíl od jednoduchých až primitivních tezí „mzda – nabídka – poptávka“, má samozřejmě dopad i na mzdy. Zvyšování minimální mzdy a platů obecně má – když už to pak Jakl chce mít čistě ekonomicky vysvětleno – také dopad na celkové hospodářství státu, a že spotřeba obyvatel má čtvrtinový až třetinový podíl na růstu HDP! Proto se ve zvyšování minimální mzdy angažuje stát  (výlevy typu, že je prosazuje „horlivá zástupkyně levicových extremistů ve vládě Maláčová“ a podprahová jedovatost vůči odborům, jako „neziskovek“, jsou trapné).

Snad lze jen dodat, že strašení z „asociálního“ dopadu zvyšování minimální mzdy – kdy se podle pana Jakla tím „ničí pružnost pracovního trhu, ekonomika se stává zranitelnější v případě recese (která je možná za dveřmi) a mladí a nezkušení uchazeči o zaměstnání jsou vytlačování z trhu práce“ -  je naprosto chaoticky zamotaný výpotek. Problém zaměstnávání „mladých a nezkušených uchazečů“ není spojen se zvyšováním minimální mzdy a mzdami jako takovými, ale ve spojení polistopadového školského či učnického školství s praxí a politikou podniků, které nechtějí riskovat nejistotou zavedenou praxi.

Zrušit minimální a zaručenou mzdu, jak to navrhuje Ladislav Jakl, je návrat do kapitalistické džungle 19. století. Ve vyspělých zemích, včetně Spojených států, by se mu ostatně vysmáli.

A představa, že budeme držet mzdy na dně pro případ ať už cyklických nebo uměle vytvořených ekonomických krizí - tu poslední zavinily právě zastánci těchto tezí v roce 2009 - banky, finanční spekulanti a ratingové společnosti falšováním svých ukazatelů pro své zisky - se snad ani nedá brát vážně. A pokud ano, pak je to nehoráznost.

Jiří Kouda