Svátek má: Oleg

Komentáře

Jiří Valenta

poslanec PS PČR (KSČM)

Migranti, právo na azyl a „dublinská nařízení“

Přijímání uprchlíků v zemích EU je v současné době velice žhavý a frekventovaný proces, a proto není vůbec„od věci“ si připomenout na jakém základě vlastně probíhá.

Obecně lze konstatovat, že z hlediska rozdělení pravomocí doposud není „unii“ svěřena výlučná pravomoc v žádné z oblastí migrační a azylové politiky. Otázky týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva spadají do oblasti sdílených pravomocí, přičemž EU tak může přijímat vlastní opatření pouze do té míry, bude-li to v souladu s principy rozhodování, pokud možno na co nejnižší úrovni rozhodovacího procesu a proporcionality.

Samotná regulace v oblasti azylové politiky ale vychází ze závěrů přijatých na zasedání Evropské rady v Tampere v roce 1999. Základní premisou pro fungování celého systému by měla být solidarita a spravedlivé rozdělení migrantů mezi členské státy. Ty tak mohou vykonávat svoje aktivity pouze v rozsahu, ve kterém se EU rozhodla svoji pravomoc přestat vykonávat.

Země mohou prozatím, nad rámec standardů stanovených EU, zavést například příznivější normy pro určování osob splňujících podmínky pro získání azylu, nebo doplňkové ochrany. Kromě azylu udělovaného migrantům nezná zatím unijní právo žádný jiný druh azylu, který by byl s tímto statusem srovnatelný. Udělování azylu z jiných důvodů, než je mezinárodní ochrana, je také věcí jednotlivých států. Pro zajímavost, český právní řád zná ještě tzv. azyl humanitární.

Kritéria pro určení členského státu, příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, upravuje tzv. dublinské nařízení, ve své aktuálně platné verzi Dublin III. Roli v něm hrají, kromě obav o život či zdraví, pronásledování z přesně stanovených důvodů aj., také rodinné vazby a další faktory, ale stále lze ještě zjednodušeně říci, že příslušným je členský stát, na jehož území žadatel poprvé vstoupil po překročení vnější hranice „schengenského“ prostoru.   


Bohužel, znatelný posun, ve srovnání s již neplatným nařízením Dublin II., a to směrem k zesílení rozhodovací pravomoci EU na úkor národních států, navozuje mj. i požadavek na povinné kvóty přijímaných migrantů.

Země, které byly a jsou migrací nejvíce „postižené“, a nejedná se pouze o země hraniční, ale i o některé evropské velmoci, vyvolaly debatu o změnách těchto, podle nich nedostatečných a nefunkčních kritérií.

Na jejich popud Evropská komise předložila loni v květnu nový návrh nařízení, tzv. Dublin IV. Tato norma má být součástí reformy celého evropského azylového systému CEAS a měla by napomoci omezit migrační toky např. i tím, že bude zajištěna ochrana uprchlíků již v regionu jejich původu a rovnou odtamtud je, po úspěšném absolvování azylového řízení, přesidlovat přímo do EU.


Vzniknout by měl kolektivní přerozdělovací mechanismus fungující na principu, že pokud bude některá země EU vystavena nepřiměřenému počtu žádostí o azyl, budou všichni další noví žadatelé v dané zemi přerozdělováni napříč „unií“ a to až do té doby, dokud počet žádostí opět neklesne. Co je na tomto požadavku skoro až obludné je fakt, že členský stát EU, který se nebude chtít takto dočasně zachovat, na což by měl mít právo, bude muset zaplatit zemi, kam bude azylant následně přemístěn „příspěvek solidarity“, a to ve výši čtvrt milionu Eur.

Nově by se také měla zavést povinnost žadatele „o mezinárodní ochranu“ setrvat ve členském státě odpovědném za jeho žádost. Tedy jakýmsi umělým způsobem „přikovat“ ho k zemi, kde vlastně ani on sám nechce trvale zůstat. Zarážející je i návrh na rozšíření definice rodinných příslušníků, což znamená, že počet migrantů bude moci narůst až geometrickou řadou. Apod.

Osobně se domnívám, že postupný obsahový vývoj „dublinských nařízení“ směřuje stále více k ještě silnější erozi zbylé suverenity národních států a to ve zřejmý prospěch ekonomicky silných členů EU. V zemích, kde také zcela nepřiměřená a nezodpovědná aplikace „teorie multikulturalismu“ silně destruovala samotné stavební pilíře přijímací společnosti a upozadila autentické kulturní vzorce, již narůstají sebezáchovné tlaky na změnu. A „vhodnou“ metodou pro změnu se nabízí právě přerozdělující bruselský diktát zemím, které svoji migrační politiku po dlouhá léta zvládaly. Tomu je třeba skutečně čelit, a to i přes hrozby některých představitelů EU. Ti již hlasitě varují, že odpůrce nového nařízení, například země V4, jednoduše přehlasují prostou či kvalifikovanou většinou a nepřipustí hlasování konsensuální, tedy přijetí normy souhlasem jednotným.

Jiří Valenta