Svátek má: Irena

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Je lepší dvacka v pivu, nebo v bance?

Čas v hospodě je dobrá investice, protože tak lze opatřit hodně sociálního kapitálu. U stolu se dá hodně dozvědět, můžete se zeptat, můžete se domluvit, a při nejhorším si na to pivo půjčit.

Když se rozhlédneme po příjmových možnostech českých domácností a vezmeme do úvahy, co nás čeká, vztahy jsou to nejcennější, co máme.

Myšlenka o pivní investici do sociálního kapitálu patří Sarah 0´Connorové z Financial Times. Vzpomíná, jak v redakci začínala jako elévka v roce 2007. Spoustu času pak strávila studiem ďábelských finančních derivátů credit default swap, a srovnatelnou dobu i posedáváním po hospodách. Znalost derivátů se jí hodila hned v roce 2008, když se staly motorem finanční krize. Ale nyní po 13 letech prý oceňuje i čas strávený po hospodách s kolegy, protože si tak vybudovala sociální kapitál. Člověk naváže známosti, vyslechne spoustu zajímavých věcí, může se poradit, domluvit, zkrátka využívat bohatství tvořeného podle definice „rozsahem a povahou našich kontaktů s druhými a kolektivními postoji a vzájemným chováním lidí, utvářejících dobře fungující společnost blízkých osob“.

Autorka pak nabízí rozsáhlý studijní materiál a citace z vědeckých pojednání, která se nezastavují ani před pokusy sociální kapitál změřit. Kdo má chuť, může nad tím příjemně zabít čas, který by jinak trávil s partou v hospodě, kdyby to šlo. Nicméně nechme se u kolegyně z FT inspirovat a zkusme vzít úvahy o kapitálu doslova: Je lepší dvacka v pivu, nebo v bance? Banky jsou zamrzlé, snaží se katastrofu přečkat. Těžko vám něco nabídnou, svět se řítí do deflace. A máte-li jen tu dvacku, není ani co řešit.

Spousta lidí na spoření nemá. Podrobnosti jsme se měli dozvědět na základě výběrového šetření finanční situace domácností, které běží od začátku letošního do konce příštího února, ale pandemie v tom nadělá takovou bramboračku, že se z toho asi moc nedozvíme. Metodicky bude třeba vyjít z faktu, že z krizí vycházejí bohatí bohatší a chudí chudší.

Ti nejbohatší sklízejí úrodu na výkyvech burzovních trhů, kde se oceňuje finanční výdrž. Když mám peníze i v době, kdy všichni ostatní už musejí prodávat, nakoupím extrémně levně a prodám dráž, až se trh vzpamatuje. Takhle interpretuji zprávu americké organizace Americans for Tax Fairness (Američané za daňovou spravedlnost), že v čase pandemické krize hodnota kolektivního majetku 651 amerických miliardářů vzrostla o přibližně 1 100 miliard dolarů (HDP ČR za čtyři roky). Pokud chudí v krizi stejným tempem chudli, potěš pámbu.

Pro sledování vývoje na chudší části společenského žebříčku musíme použít jiné ukazatele. Čísla najdete třeba ve čtvrtletním Bulletinu výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (na adrese www.vupsv.cz). Jako první se zřejmě změní údaj o neschopnosti českých domácností zaplatit neočekávané výdaje. Těžko může pokračovat trend minulých let, kdy jsme se blížili úrovni Dánska. Podle pravidelného šetření z roku 2019, s nečekaným výdajem si neporadila jen asi pětina českých i dánských domácností. V řadě dalších ukazatelů je však Dánsko daleko. Například v Dánsku strádá jen 6,5 procenta domácností se dvěma dospělými a třemi nebo více dětmi, u nás celá pětina takových domácností vychází s penězi jen s velkými obtížemi. Podobný rozdíl mezi Českem a Dánskem najdeme i mezi osamělými starými nad 65 let. Nejdrsněji dopadají samoživitelé se závislými dětmi, kde nouze klepala na dvě pětiny českých domácností, dvakrát častěji než v Dánsku.



Avšak vykazovaná míra příjmové chudoby – nejoblíbenější číslo české vlády – bylo v Česku roku 2018 nižší než v Dánsku! U nás to bylo necelých 10 procent, Dánové se blížili 13 procentům. Je to dáno rozložením příjmů. Když mají všichni stejně málo, chudoba statisticky neexistuje, neboť ta se vyjadřuje rozdíly. Hranice příjmové chudoby je stanovená jako 60 procent mediánu ekvivalizovaného disponibilního příjmu (po sociálních transferech). Medián je střední mzda, ta je zhruba o čtyři až pět tisíc korun nižší než průměrná mzda. Sestoupíme na 60 procent, započteme i dětské přídavky a podobné transfery, ale pozor, srovnáváme příjmy ekvivalizované, tedy přepočtené. Přepočet se řídí faktem, že na společném hospodaření se ušetří a děti tolik nepotřebují. Úplná rodina s jedním dítětem do 13 let tak činí pouhé necelé dva kusy člověka. Fakticky berete míň, ale statisticky jste na tom líp.

To bylo v loňském roce. Kam se tahle čísla posunou? Rozsah rizika lépe naznačuje údaj, který sdružuje jak domácnosti, které vyjdou s penězi s menšími obtížemi, tak ty, které o sobě tvrdí, že to zvládají docela snadno. Je to drtivá většina domácností (dvě třetiny), o kterých si troufám tvrdit, že jsou velice citlivé na pokles příjmů. Pokud jde o důchodce, v minulosti průměrný důchod (něco podobného jako průměrná mzda, má to jen někdo) převyšoval hranici chudoby o tisíc korun. Bída byla na dosah ruky, ale když se teď přidá další tisícovka (opět, průměrná), důchodci možná ustupují z nejohroženějšího pásma. Roku 2018 byly pod pásmem chudoby dvě pětiny jednotlivců nad 65 let.

Mohlo by tedy zbýt na nějaké to pivo, až se hospody otevřou. Kdo by chtěl dát ušetřené peníze do banky, musí se smířit s tím, že nevydělá nic. Nejlepší výsledky dává stavební spoření nebo penzijní připojištění se státním příspěvkem, které má 4,5 milionu lidí. Ale jen kvůli tomu příspěvku, jako penze je těch pár stovek k ničemu. Jsou to peníze z helikoptéry. Jinou věcí je navrhovaný minimální důchod, o kterém hovoří ministryně Maláčová. Řešilo by to problém OSVČ, které se držely nad vodou tím, že minimalizovaly platby sociálního pojištění, ale tak se řítily do důchodu pod čarou ponoru.

Jedná se o pozůstatek divoké privatizace, která rozvrátila českou ekonomiku a nezaměstnanost se musela skrývat pod „podnikání“. Živnostenský list nabídl pomíjivou šanci 1,5 milionu osob, ze kterých se fakticky uživila podnikáním jen třetina. Ostatní lapali po náhodných příležitostech nebo převedli pracovní poměr na švarcsystém, kde nejsou obětí automatického strhávání pojištění a daní z platu, ale odevzdají státu jen tolik, kolik uznají za vhodné. Případně nic. Nízké odvody, nikoliv švarcsystém, bude legalizovat daňový paušál, a riziko stáří v chudobě snad ten minimální důchod. Prakticky to znamená, že se zaměstnanci na OSVČ složí.

Dokud jich je na to dost. Až jich začne nejen díky krizi, ale hlavně kvůli robotizaci ubývat, budeme i na tento problém krátcí. Průběžný penzijní systém je propojen se státním rozpočtem. Musí se tedy posílit nejen sociální pojištění, ale také daňové příjmy. V zásadě lze vybírat jen od těch, kdo mají, to je příroda. Výrazné progresívní zdanění je absolutní nezbytnost, kterou může odmítat jen krajní pravice. Stejně tak je nutné hledat nové daňové tituly. Tvrzení, že to podtrhne ekonomiku, je směšné. Všechny země, které jsou na tom líp než Česko, mají vyšší míru zdanění. V Německu je nevyšší příjmové pásmo zdaněno sazbou 47,5 %, v Dánsku 55,9 %. Souhrn daňové zátěže včetně sociálního pojištění činil roku 2018 v Česku 36,1 % HDP, v Dánsku 45,1 % HDPO a v Německu 40,1 % HDP.

Není divu, že se v Česku peněz nedostává. Pečujme aspoň o ty vztahy.

Zbyněk Fiala