Svátek má: Ivo

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Brexit dodýchává

Připraveno není nic a čas se krátí.

Británie začíná zvažovat, jak předejít chaosu, který hrozí po Brexitu bez dohody, a zároveň, jak se vyhnout ponížení dohody, která nahradí plnoprávné členství EU armádou britských lobbistů v Bruselu. Možná by se to mělo celé napřed odložit, a potom zrušit.

Vánoce v Londýně měly daleko ke klidnému rozjímání. Vládě Theresy Mayové se podařilo odsunout sněmovní hlasování o vyjednané dohodě s EU z prosince na 14. leden, ale naděje na úspěch s časem nerostou. Spíše naopak. Hospodářské sféře se podařilo do dohody prosadit, aby by byly zachovány klíčové vymoženosti přístupu na evropský trh. Pak ale bude třeba respektovat jeho pravidla, která se budou přijímat bez britské účasti. Vyjednávání rovnoprávných zástupců bude nahrazeno nálety lobbistů do Bruselu, kteří se budou pokoušet, aby jejich zájem prosákl i přes zavřené dveře. To se mnohým nelíbí. Jenže bez dohody to může být ještě horší.


Zatím se to rýsuje tak, že stávající dohoda londýnským parlamentem neprojde. Klub Mayové se tváří, jako kdyby chmurné předpovědi tvořily součást lstivé taktiky. Neschválení dohody by přivolalo odchod z EU bez dohody, tedy zpřetrhání všech obchodních vazeb, ochromení zásobování na celních a pohraničních kontrolách, pád z útesu. Premiérka doufá, že čím víc se o tom bude mluvit, tím víc budou voliči tlačit na své poslance, aby to nedopustili.

Tvrdé jádro brexitýrů to však vidí přesně opačně. Pád z útesu není žádná hrozba, odchod chtějí. A co přijde po rozvázání pout? To je přece jedno, o to se postará trh... V těchto představách je však zamlčen jeden klíčový předpoklad. Považují za samozřejmé, že trh bude působit v britský prospěch, protože všichni ve světě potřebují Británii víc, než ona je. Na tom byl celý Brexit postaven. Británie je přece vedoucí světovou mocností, před kterou se každý skloní. K tomu, aby Brexit uspěl, stačí zabránit všem pokusům jej okleštit. A právě takové okleštění by přinesl souhlas parlamentu s bázlivou dohodou premiérky Mayové.

Jenže tvrdé jádro brexitýrů je v parlamentu v menšině. Pokud bude dojednaná dohoda s Bruselem v Dolní sněmovně odmítnuta, dojde i na další kroky. Parlament si uzákonil nejen to, že vláda nesmí jednat bez jeho souhlasu, ale vymohl si také právo jednat, pokud vláda neuspěje. V kuloárech se probírá několik variant takové sněmovní akce. Zvažuje se možnost prodloužení lhůty pro jednání za 29. březen příštího roku, rekonstrukce vlády, třeba i nové volby, nové referendum. Právní rozbory potvrdily, že Británie může případně odstoupit od podané žádosti podle článku 50, tedy Brexit zrušit a vrátit se do stavu, který byl před tím.

To se pochopitelně nelíbí zájemcům o odchod. Hrot takového vývoje míří proti jejich nejzákladnějšímu zájmu. Mají přihlížet, jak se dveře znovu zabouchnou? Pokud sněmovna neschválí dohodu s EU, jak ji vyjednala Mayová, není alternativou odchod bez dohody, pád z útesu, ale ještě děsivější vyhlídka, že žádný odchod nebude, straší své konzervativní druhy ministr obchodu Liam Fox. Jak prohlásil v nedělníku Sunday Times, je tu dokonce 50procentní pravděpodobnost, že v takovém případě se brexit vůbec neuskuteční.



Na tom něco bude. Podle listu Guardian, špičky Konzervativní i Labouristické strany se zapojily do vyjednávání odkladu Brexitu o několik měsíců. Kdyby se tak sněmovna rozhodla, uloží to vládě, a ta to pojede vyjednat do Bruselu. Bývalý ministr spravedlnosti Dominic Grey, který je poslancem za konzervativce, je přesvědčen, že odklad bude nutný i v případě, že by Mayová se svou dohodou s EU ve sněmovně uspěla. Za zbylých devět týdnů po 14. lednu, na kdy je zatím hlasování plánováno, už nelze stihnout přijmout potřebné předpisy, které by zajistily hladký přechod do nového režimu. Avšak v případě, že Mayová neuspěje, je odklad naprosto nutný.

Vidí to takhle: „Pokud vláda nedosáhne potřebného schválení dohody, odklad bude nezbytný, abychom se dokázali vyhnout odchodu bez dohod a zároveň mohli počítat s možností uspořádání případného nového referenda.“

Britští politici i aktivistická veřejnost mají tedy dva týdny na promýšlení postupu při lednovém hlasování. Všechny varianty jsou pro někoho špatné, ale vyhraje ten, kdo správně odhadne, kam se přesouvá většina.

Stejná otázka byla mimochodem na začátku Brexitu. Premiér David Cameron hledal řešení pro problém s agresívní skupinou euroskeptiků, kteří nemohli nic prosadit, ale mohli vytrvale otravovat atmosféru. Napadlo ho, jak elegantně ukázat, že jde opravdu o bezvýznamnou menšinu. To byl původní smysl referenda o Brexitu. Bohužel, uteklo mu pár detailů. Agresivnost menšiny byla pro média větším lákadlem než tvrzení vlády, že lepší je nechat vše při starém. Vládě se také nedalo moc věřit potom, co lhala o iráckých zbraních hromadného ničení a vtáhla zemi do zbytečné války.

Jako neméně odporný podvod byl vnímán také pozdější zásah vlády ve prospěch bank za finanční krize. Její tíha dopadla na daňové poplatníky, penzisty a dlužníky drobných hypoték, zatímco tlusté kočky ve vedení bank si spokojeně rozdělovaly bonusy a zisky. A pak tu byli venkovští voliči pobouření arogantním přehlížením potřeb regionů jen trochu vzdálených od Londýna. Komu vláda straní, to ukázaly zejména sociální nerovnosti, které narostly do extrému, jaký má v OECD srovnání jen s USA.

Každé referendum je referendem o vládě. Cameron si řekl o porážku v podobě vítězství negativního požadavku. Většina nechtěla pokračování stávajících pořádků. Proto ani labouristé nemohli moc aktivně agitovat proti Brexitu, protože mezi těmi nejrozhořčenějšími byli právě jejich voliči.


Co vítězná většina chtěla? Tenkrát nebyl čas ani podmínky pro detailní úvahy. Dochází na ně až teď. Možná se to rozštípne už 14. ledna, sněmovna se smíří se stavem, ke kterému každý nějak přispěl, návrh projde a země se začne přizpůsobovat nové realitě. K tomuto přizpůsobení by mohlo posloužit i prodloužené přechodné období, takže nejbližší dva roky by byly beze změny. Ale lze si představit i odklad, předčasné volby, nové referendum, stejně jako riziko rozkladu Spojeného království a odtržení Skotska a Severního Irska.

Snad při tom bude využita zkušenost z dosavadního vývoje a osudová rozhodnutí nebudou jen příležitostí, jak nafukováním strašáků kasírovat vyděšené uživatele médií. Strašáků, kteří po použití skončí bez povšimnutí na smetišti. O vážných věcech by se mělo debatovat vážně. Zbývá přijít na to, jak toho dosáhnout.


Zbyněk Fiala