Svátek má: Emílie

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider: Zrození české geopolitiky?

Jan Schneider: Zrození české geopolitiky?

Tři čeští ministři zahraničí, dva bývalí a jeden úřadující „zaminír“, zveřejnili text, v němž již v názvu vznesli otázku „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?“ (Právo, 23.5.2020).

Jan Schneider
24. května 2020 - 07:20

Karel Schwarzenberg, Lubomír Zaorálek a (nezastírám, že pro mne velmi překvapivě i) Tomáš Petříček dokázali dosud neslýchané. Nejenže spolu hovořili, ale – ač z různých výchozích pozic – dokázali se i shodnout na stanovisku k velmi exponovanému zahraničně-politickému problému. Použitou argumentací nadto formulovali obecné zásady a položili základ žádoucího směřování autentické české zahraniční politiky, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz

Důvodem sepsání společného textu je deklarovaný záměr nové izraelské vlády anektovat části okupovaných palestinských území. Autoři připomínají, že od konce studené války mezinárodní společenství (včetně USA) ale důsledně zastávalo tzv. „dvoustátní“ řešení izraelsko-palestinského konfliktu. To bylo založeno na politickém realismu a opíralo se o mezinárodní právo, stejně zavazující obě strany, tedy výslovně Izraelce i Palestince. S budoucím palestinským státem počítá jak OSN, tak i platná koncepce zahraniční politiky ČR. To, že Palestinci až dosud promarnili všechny příležitosti k ustavení palestinského státu neznamená, že mají být o tuto možnost připraveni.

Iniciativa Benjamina Netanjahua a Donalda Trumpa však nepočítá s životaschopným palestinským státem. Nadto její realizace – nabytí území silou – je v přímém rozporu s Chartou OSN. Nezabývá se ani budoucím postavením Palestinců na těchto územích. Jejich právní postavení bude však odrážet stav izraelské demokracie.

Autoři důvodně soudí, že anexí by se zvýšila bezpečnostní rizika vyplývající jak z terorismu (zejména pro Izrael), tak i z masové migrace (pro celou oblast, ale i Evropu).

Připomínají dále důstojnou historii česko-izraelských vztahů, založenou na přátelských vztazích, které se projevují jak českou podporou blízkovýchodního mírového procesu, tak i otevřeně deklarovaným upozorňováním na „škodlivost kroků tyto cíle podkopávajících“. Což je tento případ.

Dovolím si k tématu dodat několik poznámek. Nejprve o přátelství.

Přátelské vztahy nejsou vztahy devótními, za každou cenu loajálními, či přímo vazalskými. V minulosti to již prokázal Schwarzenberg, když ve funkci zaminíra vyslovil – k hrůze různých jak osika se třesoucích politiků – nesouhlas s výstavbou osad na obsazených územích. Z Izraele nepřišla demarše, ale naopak uznání, že říci v pravý čas i něco nepříjemného, tak se poznají opravdoví přátelé.

Česká politika se však v posledních letech snaží vůči Izraeli vystupovat cíleně a deklarovaně „filosemitsky“. Snad je i naše exekutiva schopna slyšet nepříjemnou, protože přátelskou radu: není nic horšího, než se snažit vystupovat jako oddaní filosemité, protože židovská definice filosemitismu zní: „filosemita je antisemita, který má rád Židy“.

Z toho se také odvíjí prestiž vlády, reprezentující Českou republiku. Ta u programově devótních politiků ani nemůže být dobrá, protože působí trapně. Asi proto, že mnozí aktéři české zahraniční politiky neznají židovské vtipy. Například tento:

Starý žid s dvěma velkými kufry jde po nádraží. Zeptá se prvního muže, kterého potká: „Promiňte, co si myslíte o židech?“ - „Óoo, miluji židovskou kulturu a miluji židovský národ…“ Starý žid jde dál a ptá se po chvíli jiného muže: „Prosím Vás řekněte mi, máte rád židy?“ - „Zajisté – jejich myšlení a talent mne vždy uchvacují…“ Starý žid pokračuje v chůzi až potká dalšího muže, kterého se opět zeptá: „Máte rád židy?“ - „Co?! Židy?! Ty teda rád nemám! Nenávidím celý židovský národ! Nenávidím je všechny!“ - „Vidím, že se vám dá věřit,“ řekne starý žid „…a že jste přímý člověk. Prosím, prokázal byste mi tu službičku a počkal mi chvíli u těchhle kufrů, než si na chvíli odskočím na toaletu?“

Kdo tomuto poučení neporozumí, měl by být na zamini přeřazen z blízkovýchodního odboru třeba na grónský, jestli vůbec.

Další poznámka čerpá z historie.

Nejprve zaznamenejme podivně překotnou reakci prezidenta republiky Miloše Zemana, který podle svého mluvčího vyjádřil s článkem ostrý nesouhlas, protože prý „narušuje naše vztahy jak se Státem Izrael, tak s USA“, a „je popřením dosavadní zahraniční politiky České republiky vůči Státu Izrael“.

A protože k dobré české tradici patří hlásit se k velkým mužům minulosti, podívejme se, co k tématu mohou říci Jan Hus a Tomáš Garrique Masaryk.

Profesor Milan Machovec uvádí častá Masarykova povzdechnutí ve smyslu, že demokracii máme, ale nemáme demokraty; máme demokratický systém, ústavu, struktury, ale nemáme v nich lidi, toužící po demokratickém soužití, po DIALOGU s JINAK myslícími. Že demokracie neznamená, že by si každý hlásal, co ho napadne, aby nezdůvodněně říkal a hlasoval pro cokoliv, ale aby se lidé učili odpovědnosti, aby se naučili chápat myšlení druhého. Ne ale aby ho prostě tolerovali v tom smyslu, že ať si říká kdo chce co chce, mně na tom stejně nezáleží, neboť jsem člověk tolerantní. To je naprosto falešná tolerance, kterou TGM nazýval „liberalismem“.

Neboť tolerance není v tom, že mi na druhém nezáleží, ať si říká sebevětší hlouposti. Tolerance je, že mám k jeho mínění úctu, a - jak je tomu koneckonců už u Husa - jsem-li přesvědčen, že se v některých věcech mýlí, MUSÍM  s ním polemizovat. I to patří k úctě k protivníkovi. Ne abych pouze jeho názory toleroval, ale abych se učil demokraticky diskutovat, ovšem v duchu míru, spolupráce, trpělivosti a umění někdy i na čas prohrát. Tolik Machovec o Masarykovi.

Máme-li tedy dostát tradici – a tady se nám připomíná Karel Havlíček Borovský – musíme konat pro vlast nejen hubou, ale i rukama. Pak nezbývá, než poslechnout Masarykovu výzvu k rozhovoru, a za téma zvolit to, co nám odkázal Hus, totiž hledat, slyšet, učit se, milovat, říkat, neopouštět a bránit pravdu až do smrti. Pečlivý čtenář si zajisté povšiml, že o nějaké loajalitě k nějaké cizí mocnosti tu není ani náznak. Naopak, je tu důraz na pravdu, kterou však nelze mít, ale je nezbytné podle ní demokraticky žít.


Další poznámka je religionistická.

Mezi nejdůležitější odkazy, které dal judaismus evropské civilizaci, na níž se tak rádi a mnoho (často však plytce) odvoláváme, patří zejména příkaz „neselhat v nalézání spravedlnosti“, který je vyjádřen povinností k řešení sporů ustanovit soudy. Aby spor dvou osob řešila osoba třetí, nikoliv ten silnější. To byly praktiky primitivních společenství, k nimž se ovšem Západ v současnosti vrací, když kritizuje mezinárodní organizace, a namísto jejich nápravy a posílení se vrací ke konceptu jednoho světového četníka, který je současně i žalobcem, soudcem a exekutorem.

K tomu lze připomenout všem, kteří budou procházet kolem smíchovské synagogy, že verš proroka Zachariáše, napsaný na jejím průčelí, zní: „Ne mocí, ani silou, ale duchem mým, praví Hospodin“. Verš, jak vidno, je zcela v souladu s Chartou OSN, dokonce i s prvním článkem Washingtonské smlouvy o NATO (závazek řešit všechny spory mírovou cestou bez vyhrožování) – ale je v dokonalém protikladu proti iniciativě Netanjahua a Trumpa.

Konstatuje-li tedy prezident Zeman, že předmětný článek, nesoucí se v prorokově, tedy v biblickém duchu, který odmítá mocenská a preferuje právní řešení, jestliže tento článek „narušuje naše vztahy jak se Státem Izrael, tak s USA“, a „je popřením dosavadní zahraniční politiky České republiky vůči Státu Izrael“, pak musíme konstatovat, že ony vztahy a ona zahraniční politika byly postaveny na anticivilizačních základech, a proto můžeme konečně zvolat „haleluja“ a statečným autorům článku požehnat.

Jakýmsi „prováděcím předpisem“ všech biblických ustanovení je totiž takzvané „zlaté pravidlo rabi Hillela“, které mají v téměř identické podobě všechny kultury hodné toho jména: „Nečiň druhému to, co bys sám nerad strpěl.“ To je geniálně jednoduchý návod, jak člověk (pokud není deviant) rychle získá jasnou představu o spravedlnosti.

V praktické politice – v situaci, kdy se podobně jako v předmětném článku jednalo o mírovém uspořádání – to aplikoval francouzský ministr zahraničí Talleyrand, když formuloval recept na bolesti vídeňského kongresu v roce 1815: „Aby to šlo dobře, je třeba, aby každý odjel nespokojen a aby musel něco obětovat. Z těchto jednotlivých obětí se musí zrodit všeobecná shoda, shoda všech.“

Je možno si představit, že tento koncept zahraniční politiky bude kritizován a napaden z ideologických důvodů. Bude dobré si povšimnout, jaké argumenty budou proti němu sneseny – osobně se domnívám, že žádné, které by obstály před soudem dějin, nebo – slovy TGM – sub specie aeternitatis.

Budou to argumenty pokleslé, omšelé, některé budou zavánět atmosférou dob nesvobody, ať té, či oné. Budou se chtít povznést ze své utrápenosti cynickým pragmatismem. Bude to zřejmě smutná přehlídka smutných postav. Uplynulo sto let od Masarykových nářků a my budeme opět konfrontováni se skutečností, že demokratické nástroje máme, ale demokraty s koulema téměř žádné. A když, tak je „srovnáme“, protože svým havlíčkovským „nebezpečným myšlénkováním“ vnášejí neklid do impéria.

Jak rád bych se mýlil!

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)